Okolie mesta

Snažila se ho tak nepřímým způsobem probrat, ale dlouho se nepohnul, dokud neucítila objetí, myslela, že je snad v bezvědomí a měla by dělat něco víc. Když se ji však dotkl, cukla sebou. Obvykle na sebe nenechala nikoho sahat, už by byl nepěkně popálený, ale u něj to tolerovala, přeci jen tu byl něco jako...Na výcviku. Zakoktal se a zčervenal, což ji k němu nějak nesedělo, a tak jen zadržovala smích, "však v pořádku, myslela jsem, že tě budu muset křísit...Umělé dýchání nebo tak," řekla naoko vážně, ale v duchu se smála. Musela si rýpnout, když tu byl tak bezbranný, najednou. Neměla v plánu to nikomu říct, nic by z toho neměla a také by to vlastně nemělo smysl, proč by to dělala? Koho by to zajímalo? Jen jak se tak na něj dívala, respekt z ní měl stále, ale pokrok tu znát byl. Více s tím pravděpodobně už neprovede.

S úsměvem se na něj dívala, když se takhle urazil, byl to ale úsměv, který by každou sekundu měl přejít ve smích, "Ále nepovídej Kazumo, tvé herecké schopnosti se nezapřou...Nemůžeš mě nenávidět," to jí říkalo její sebevědomí, šestý smysl, všechno v ní... "A i kdybys snad začal s takovými emocemi vůči mě... Něco mi dlužíš," teď už se zasmát musela. S vážným výrazem si ho prohlížela, což u ni bylo něco vzácného - většinou se smála a usmívala, ale jeho chování bylo...zvláštní. Styděl se, alespoň na to vypadal, "nemám k tomu jediný důvod," ujistila ho a koukla mu do očí, aby tato slova potvrdila, "možná tě to vzdorování vyčerpalo, to je normální...Ochlazování vzduchu, strach, přemáhání se - všechno se to nastřádá," vysvětlila a povzdechla si. "Každopádně to vypadá, že už neutíkáš," uculila se a spokojeně zahýbala oušky. Tohle pro ni byl doping, cítila se užitečně.

Vážně mě nenávidí, huh? Napadlo ji a opravdu by tomu v tuhle dobu i věřila, dokud tedy nezavřel oči a znovu je neotevřel. Jeho pohled se změnil. Možná tam zůstávala trocha respektu, strach byl dočista pryč, objevilo se v jeho modrých očích ještě něco dalšího, hřejivého (kupodivu, trošku ironické, vím, ale bylo to tak), přesto to ale Mika nedokázala identifikovat. Co je to zač? Napjatě poslouchala jeho slova, dech se jí zatajil, v podstatě se lekla nebo něco podobného. Cukla sebou, stáhla ouška a vytřeštěně se na něj dívala, skoro jako na přízrak, "P-počkej... vydechla zaskočeně, "nenávidíš lišky, nenávidíš teplo, tohle je špatně," zamrkala, jak mohla čekat, že to dopadne takhle? Byla zaskočená, vyděšená, hlavou se jí motalo mnoho dialogů, spousta myšlenek, no žádné nenašly mozek. Zachvěla se a snažila se kouknout do strany, hlavně se nedívat na Kazumu, najednou byla nervózní z toho, co se stalo. Ne, že by byla nějak rozpačitá, spíš to překvapení s ní dělalo divy. Její zorničky se podívaly vedle na kmen stromu, kde právě byla Kazumova ruka. Svou dlaní se zapřela o zem, zakroutila hlavou a zvedla se ze země. Tohle je...Špatně, ne? No, jistá si tím nebyla, ale to zaskočení způsobilo, že se rozeběhla o pár metrů dál - teď nebyla schopná na něj jen tak pohlédnout. Prostě byla zmatená z vývoje téhle situace. Kdo to mohl čekat?

Jen překvapeně vydechla. Vážně...Vážně použil její slova proti ní samotné? Obvykle by se při něčem takovém urazila, každopádně teď následoval zahanbený pohled a uhnutí do strany. Chvilku mlčela a nepravidelně dýchala, jak se snažila rozdýchat prvotní šok, no, pak se zvedla. Byla ráda, že ji pustil, a tak se snažila utéct. Ne daleko, něco si totiž uvědomila, Kazuma... Chodí do stejné třídy, přeci ho budu potkávat, každým dnem ve třídě, takhle... Pak zaslechla jeho hlas a otočila se. Řekl, že si z ní střílel, a tak se ušklíbla, ale přemýšlela, Vážně jsi tak dobrý herec? Hraješ to teď nebo jsi to hrál předtím? vykročila k němu, skočila mu na to, pravděpodobně. Jakmile došla k němu, zdvihla ruku - vypadalo to, jako by mu snad chtěla vypálit. Výhružně se mu dívala do očí a přiblížila se dlaní k jeho tváři. Zastavila se těsně před ní, a pak ruku spustila opět podél těla, "ach, jsem moc důvěřivá, máš pravdu...Pche, napálil mě kluk jako jsi ty," pronesla napůl uraženě, ale spíš umučeně. Její srdce se však upokojilo. Zapřela se o strom a vyčerpaně přivřela oči. Huh, jsi krutý, víš to?" nevesele se zasmála a zaklonila hlavu tak, jak jí to kmen stromu dovolil.

Opravdu mu na tuhle jeho novou přetvářku skočila, opravdu to byl mistr lží, to je pravda. Jen tak si to nepozorně nakráčela k němu a ještě byla uražena. Kdyby znala jeho pravé pocity, pravděpodobně by teď její chování bylo úplně jiné. Jen tak tak udržela ruku, aby mu jednu nevrazila - tohle opravdu nebylo vůbec pěkné. "Hmm...Ale je to trochu kruté, nemyslíš? Toto je má odměna...Za pomoc, ušklíbla se nad těmi slovy, ale jakoby je hodila za hlavu. Prostě se jen opřela o strom a přivřela oči, snažila se uklidnit, takový ten zenový klid - to mohlo být fajn. A proto oči otevřela až, jakmile ucítila Kazumův dech, "Um, promiň, trošku jsem to možná..." Proč se omlouvám?...Přehnala s reakcí, povzdechla si a namířila si to k jeho očím, prostě...Jsi mě vyděsil, to je všechno - a pak mi řekneš tohle a mé zmatení má vystřídat vztek? Nebo něco podobného, ušklíbla se, ale přitom sklopila pohled.

Když se zatvářila tak uraženě, okamžitě se jí omluvil, a tak si jen tiše povzdechla, "neomlouvej se, ty blázínku," pověděla ještě se zavřenýma očima, uchechtla se a prohrábla si stříbřité vlasy, přičemž zavadila o jedno z liščích oušek, které sebou jakoby nespokojeně škublo. Pak opět zaměřila svůj kukuč na Kazumu. To už se díval stranou, protože se zeptal na to, na co se mu chystala odpovědět. Poprvé se jen nadechla a vydechla, pak se ale odhodlala, "ten...Sled událostí, nejdřív mě nenávidíš, potom mě miluješ,...Tebe by to nevyděsilo, kdybych ti udělala něco takového Teď už bylo naprosto jasné, že mu na tohle naprosto skočila, jinak by se samozřejmě neptala na něco takového. Vypadalo to však, že naštvaná už tolik není. Máloco ji dokáže na delší dobu naštvat, už byla taková, poměrně rychle odpouštěla. Hodně věcí, ne však všechno. Nenáviděla zradu, toto se však ještě dalo tolerovat.
Už se na něj opět dívala s úsměvem. Vůbec netušila, že ho nějakým způsobem týrá, spíš si myslela, že je to naopak.

Vypadala ještě zmateněji, po jeho slovech, "co..." zamrkala s pohledem na něj, tedy těkala očima mezi ním a okolím, "jsem z tebe zmatená...Kazumo?" možná čekala, že ji poradí, ale teď to zase vypadalo, jako by něco hrál, anebo to vypadalo, jako by se ji snažil přesvědčit o tom, že hrál to, co tvrdil, že nehrál...Eh, jak komplikovaně zmatené. Nebyla hloupá, ale přestávala se tu v tom orientovat. A on byl dobrý herec. Měl pravdu - co je pravda? Co je lež? Řekni něco. Něco, co bude dávat smysl, notak, žadonila v duchu, ale nahlas to neřekla. Na to, co řekl potom, jen naprázdno otevřela pusu, zatraceně...Má pravdu, uvědomila si, a proto sklopila pohled, přitom se jí v očích zaleskly slzy. Ne, to Kazuma nemusel vidět. Nevěděla, jak dobrý je to herec, ale byla si jistá, že jedno z jeho chování byla velká lež. Po tomto, co ji ale teď tak, až skoro zoufale, řekl, si popravdě nebyla jistá jaká. A to už si myslela, že to ví... Ne, zase ji zmátl.

Ne, nechápala. Opět byla u toho - tolik myšlenek, tolik návrhů na správný úsudek, ale jako by žádný nebyl správný, anebo všechny. A Kazuma jí neměl očividně v plánu říct konečně něco, co by dávalo smysl. "umm..." její hlas by se chvěl, a proto se nezmohla na víc. Nevěděla, jak si takovou odpověď neodpověď bude brát Kazuma, a přitom ji na tom záleželo. Co je tohle za pocit? Zoufalství? Nezdvihla hlavu, jen cukla pohledem do strany - rychle, aby si Kazuma nevšiml slz v jejích očích, opravdu to pravděpodobně bylo zoufalství, ne přímo smutek. V podstatě neměla z čeho být smutná, spíš cítila... Že něco nemůže, i když se o to snaží, taková frustrace. Nezvyk. Ona byla ta, co většinou dokázala odhadovat situace, tak co ji tu zmátlo? Snažila se uklidnit svůj hlas, aby alespoň něco vydechla, "Pocity...Jaké to jsou?" hlas se jí přece jen trochu zachvěl, a tak si v duchu zanadávala sama sobě, že raděj nebyla zticha úplně.

Ten Kazuma... Dlouho ji nechával zmatenou, anebo spíš ji zmátl, když už si myslela, že zmatená není. Taková komplikovaná situace... Snažila se uhýbat jeho pohledu, aby neviděl slzy, které potlačovala. Nenechala je stéct dolů, a proto měla jen hodně skelné oči. Upřeně ji sledoval, a proto věděla, že si slzy nemůže ani setřít a podívat se na něj. To bylo dilema. Cítila objetí, a tak využila té příležitosti, položila si hlavu na Kazumovo rameno a setřela slzy. Kupodivu ani nebyl tak ledový jak čekala, "Mateš...mě," zasmála se, ale trošku nevesele. Nebyla tak dobrá herečka jako on, a tak to bylo pravděpodobně znát. Proč...proč mi to nedošlo?! Však to bylo úplně jasné, tak proč... přivřela oči, zlobila se teď sama na sebe. Nenapadlo ji to, právě proto, že byl tak dobrý herec, anebo nechtěla, aby ji to napadlo? "Promiň, promiň mi to," zašeptala. Prostě ji bylo trapně, že ho donutila k takové přetvářce. Měl pravdu, odešla by. Pravděpodobně by ji viděl poté ve třídě, ale co potom? Jaký by na něj měla pohled? Stejně tak...Jak by na něj pohlížela, kdyby to nechal tak a dělal, že nic necítí? Pak by pravděpodobně stejně vybouchl, kdyby ji každý den viděl ve škole.

Nebol som ledový kvôli tomu, že som zámerne zvýšil svoju teplotu predtým, než som ju objal. Predsa len som nechcel, aby ju tu objal ľadový stĺp. Nič som jej nepovedal ani na jedno z toho. Len som ju držal v narúči z ktorého som ju nechcel pustiť, lebo som vedel, že ju pustím a už sa mi ju nepodarí takto držať. Potom som od nej pomaly odstúpil, prstom zdvihol jej tvár a jemne ju pohladil. Bez slov som sa otočil a pomaly kráčal preč. "Maj sa pekne ..." Čas lieči všetko a dúfal som, že tak, ako to prišlo tie neznáme pocity, tak aj odídu. Ale mal som tušenie, že to tak ľahké asi nebude.

Jak ji takhle držel, v podstatě ji bylo fajn, přestože to nečekala. A on se ze strachu dostal až k tomuto. Chvilku mu to trvalo, odtáhl se a pohladil ji po tváři. Ani se nehnula, ale překvapovalo ji, že ji nic nepověděl, a tak jediné, co od něj slyšela, byla slova rozloučení. "Kazu!..." vydechla, když už odcházel. Cítila se... Zatraceně na nic, v podstatě. Řekněme, že si spoustu věcí vyčítala, za spoustu svých dedukcí, mylných, na sebe byla naštvaná. Sledovala, jak odchází, sklopila ouška a rozhlédla se okolo. Přesto věděla, že se znovu setkají, vždyť chodí do stejné třídy. Pokud neudělá Kazuma něco šíleného, uvidí se ve škole. Nejhorší na tom bylo, že netušila, co udělá, nikdy. Zvláštní démon... pomyslela si a pozorovala, jak pomalu odchází.

Ne, nebyla naštvaná - aspoň si to nemyslela. Spíš toho na ni dnes bylo hodně, ten zmatek stačil k tomu, aby psychicky vypadala poměrně nevyrovnaně. A smutná? Možná trochu byla, ale ne z důvodu, kterému by to Kazuma mohl přikládat, spíše byla navztekaná na sebe, anebo ne. Ona být naštvaná neuměla, a proto cítila smutek, ne však kvůli svému trápení, spíš si myslela, že ublížila Kazumovi tím, že nedokázala odhadnout, co cítí, a ano, proto byla smutná a její úsměv nezářil tak jako obvykle. Sáhla do kapsy a cosi teď pevně svírala v ruce. Po jeho slovech sklopila pohled, zakroutila hlavou a po pár vteřinách hlavu zvedla a s úsměvem vepsaným ve tváři se ho prohlížela. Bylo tohle herectví? Nějak to na ni nesedělo, tak pravděpodobně ne, "Postřeh!" se zářivým úsměvem mu hodila nějakou věc, kterou doteď svírala v ruce, "Opatruj se, Kazumo...Brzy se uvidíme," ujistila ho s úsměvem, a pak se otočila zády a pomalým krokem odcházela z tohoto města. Něco z ní spadlo, jakoby kámen ze srdce - cítila se o maličko lehčí než před chvílí.
Kdyby se Kazuma podíval, co mu hodila, viděl by malý přívěsek lištičky:

Lištička:

Pozeral som na ňu a so zajatím som si ju prezeral. Nečakal som, že z ničoho nič sa usmeje ale nezdalo sa mi to, ako hrané ale už som si nebol ničím istý, takže som to nemohol povedať z istotou. Chytil som, to čo mi hodila ale ešte som na to nemal čas pozerať. Keď sa so mnou rozlúzlúčila zamával som jej a pozrel sa do dlane. Usmial som sa sám pre seba a rozmýšľal, kam si ten talizman od nej dám. Pomaly som kráčal preč ale nevedel som kam ...

*zatiahla Deamona až sem. Potom s roztrasenými nohami spadla na zem a pustila ho. Zrýchlene dýchala. Pomaly sa začala premieňať späť do svojej podoby.*

*Zvednu jí na nohy a vášnivě políbím* Děkuju za záchranu.*poděkuju jí lehce udýchaný a vezmu jí do náruče*