Renov dom

Smutně se zadívala do strany - kolikrát si přála, aby je mohla nějak schovat, jinak než pod kapucí. Takhle nemohla bez pláštíku v lidském světě chodit, musela si dávat pozor, a stejně vypadala poměrně podezřele, "vím, že to někteří démoni umí, no, někteří ne a já patřím k těm, co to neumí, anebo na to ještě jednoduše nepřišli," pokrčila rameny a konečně dokrájela tu rybu, v pořádku, už to ani moc nekrvácí, myslím, že není ani potřeba náplast, pokud tu tedy nevíš o nějakém upířím sídle v okruhu jednoho kilometru, přibližně," řekla, teď už s úsměvem, který ji byl přirozenější než nějaké smutné kukuče. I když taková lištička se smutným kukučem, kočičí, tedy liščí oči - kdoví, co by to s lidmi či démony okolo udělalo, možná by to mohla začít pomalu aplikovat a zkoušet, jaké to má účinky.

*Našťastie si nevšimol jej smutný pohľad do strany, pretože akurát venoval všetku pozornosť svojím rukám. Nechcel si predsa odrezať ruku. K jej vete len prikývne.* "Stále sa môžeš tváriť, že si cosplayerka, alebo ich schovávať. Ale časom sa to určite naučíš, ničoho sa neboj." *pousmeje sa na ňu, a keď to už pôsobí, že je všetko nakrájané, navarené alebo inak pripravené, pustí sa do finálnej časti. Všetko to dať dokopy.* "Uhm, poznám nejakých upírov, ak chceš. Ale nerob to. Bývalý predseda školskej rady bol tiež Youko. Bol. Zaplietol sa s upírmi. Chcel prekaziť upírsku svadbu, skončil ako ghoul. A teraz je mŕtvy." *Povie, akoby to bolo celé len udalosť z typickej dedinskej nedele.*

Začne mu pomáhat se zabalováním sushi a otočí se směrem k němu - teď už může, aniž by se bála, že si ublíží, to by musela být opravdu extrémně šikovná. "Samozřejmě, a pak si to někdo vyzkouší a to bude bolet..." zasmála se, "jen myslím, že ve výsledku to bude bolet nás oba," dodá a její úsměv se rázem změní za úšklebek. Pak, když se zmínil o upírech, zbystřila. Neměla nikdy z takových tvorů respekt, vždy ji přišli sympatičtí a co slyšela, byli vzhledově hodně atraktivní. No, nikdy sama upíra nepotkala, anebo se neprojevil, "myslím, že mít ale přítele upíra není zas tak k zahození," prohodila, každopádně... Ona byla určitě typ člověka, tedy démona, který problémy nevyhledával, spíše si raději dělal přátele než nepřátele, ale kdoví, jestli by pak upír nechtěl využívat nějakých výhod. Nikdy nepřemýšlela nad tím, jaké může být přátelství s upírem, jestli něco takového vůbec existuje...

"Tak mu jednoducho povieš nešahať, a bdueš sa tváriť dosť nebezpečne. To by malo odradiť väčšinu ľudí, a ak nie.. Presne tak. Bolesť pocítite obaja." *So smiechom jej prikyvuje.* "Mať kamarátov upírov nemusí byť nutne zlé, ale ani veľmi dobré. Záleží ako sa na to pozeráš. Potrebuješ kamarátov, ktorí ťa budú vycucávať?" *Najprv jej to hovorí zamyslene, ale poslednú vetu dodá s jasným úškrnom, a konečne dokončia sushi.* "Bolo by na čase sa najesť, však?" *opýta sa jej, všetko to poukladá na štýlovú drevenú tácku, a umiestni ju na pult, pri ktorom sú stoličky. Mohol by to samozrejme dať aj na stôl, ale pult je lepší. Vytiahne aj sójovú omáčku, a wasabi, nejaké drevené paličky, a usadí sa.*

"Hmm... A umím se tvářit nebezpečně?" zkusí nějaký ten zlý pohled, každopádně ví, že v tomhle ohledu moc praxi nemá, většinou jde totiž vše řešit po dobrém, no ne? Na ouška si každopádně nenechá sáhnout od každého kolemjdoucího a kdyby ji někdo ublížil? No, kdyby ji sáhnul na ouška, takové citlivé místo, pravděpodobně by vraždila. "a myslíš, že v tomto případě by zlý pohled nezabral? Nenechám se jen tak vysát, to teda ne," aby svá slova potvrdila, zakroutila hlavou. No, jídlo bylo hotové, a tak si jen promnula ruce, vypadala poměrně spokojeně. "áno!" pomohla mu s odnesením, a pak se sama posadila. Měla na to strašnou chuť, ale místo toho se podívala na Rena - čekala, až začne jíst, nechtěla být nezdvořilá.

"Hmm, ani veľmi nie, ak mám byť úprimný." *povie jej so smiechom ,keď sa skúsi zatváriť nebezpečne. "A myslím, že nie. Upírom nezáleží na tvojom výraze tváre. Oni majú svoj cieľ, za ktorým si idú." *odpovie zamyslene* "Tak teda, dobrú chuť." povie jej, keď si sadne oproti nej, a zoberie si paličky. Rýchlo potom sa pustí do jedla.*

"Chjo," vydechla se smíchem - tohle pravděpodobně nebude její nejsilnější stránkou. Stejně hodlá trénovat, kdoví, kdy se to bude hodit, ale ona tyhle situace raději řeší smutnými pohledy a "liščími" očky. "V tom případě bych se ubránila jinak, není problém," uchechtla se a pustila se do jídla, čekala na něj dlouho, no, už se nemohla dočkat, "Dobrou chuť," zamrmlala už s plnou pusou.

"Schválne, ako by si sa ubránila? Toto ma zaujíma." *povie jej, aj keď nezvykne veľmi často rozprávať pri jedení. Tento krát mu to však problém nerobí. Je na ňom jasne vidno, že si svoje jedlo vychutnáva, a dúfa, že rovnako na tom je aj Mika.*

"Hmm? Nemáš důvěru v mé schopnosti?" ušklíbla se, možná trošku sebevědomě. Poměrně si věřila, i když její schopnosti nebyly dokonalé - no, jaké schopnosti by ale dokonalé byly? Užívala si to jídlo a bylo to na ni aj vidět, "mimochodem, máš to moc dobré," uculila se a už měla skoro dojedeno, jak to do sebe házela rychle jako Němci do krytu.

"Nie, že by som neveril tvojim schopnostiam, skôr ide o to, že ich nepoznám. A úprimne, nepôsobíš na mňa až tak ofenzívne." *Uškrnie sa, pretože toto bolo skvelé otvorenie na podpichovanie. Musel ho využiť. Všimol si na nej, že jej jedlo chutí. To bolo dobré.*"Varili sme to obaja, nie len ja. Nezabudni. Keby som to robil ja, bolo by to ešte lepšie." *zasmeje sa. Ďalšie skvelé otvorenie na podpichovanie.*

"Hmm, kdo tu mluví o ofenzivě?" prohrábla si vlasy a rozhlédla se po místnosti. Pravda, její ofenziva byla možná slabší, ale co se její speciální schopnosti týče - kdyby musela, nebo kdyby vyloženě nechtěla, aby na ni někdo sahal, pravděpodobně by to nějak šlo zařídit, no ne? Rýpal jednou, rýpal podruhé, a tak jen naprázdno otevřela pusu a ušklíbla se. Momentálně neměla příležitost si rýpnout, ale pravděpodobně mu to někdy oplatí, "pán předseda, jste si tím jistý? Pochybujete už i o mých kuchařských schopnostech?" zašeptala ta slova pomalu, no, postupně přešla na vykání, zvedla se a odnesla tácek ke dřezu.

"Dá sa útočiť aj inak ako ofenzívne? Teda, samozrejme za predpokladu, že najlepšia obrana je útok." *opýta sa jej celkom zaujato* "Nie, že by som pochyboval o tvojich kuchárskych zručnostiach, možno len nadceňujem tie svoje." *odpovie jej s úškrnom, pretože teraz len on vie, ako to v skutočnosti myslel.*

"Kdo tu mluvil o útoku? Já jen řekla, že pokud nebudu chtít, nikdo na mě nesáhne, navíc... Co když nejlepší útok je obrana?" trošku mu zaoponovala, když zmínil, že nejlepší obrana je útok. Mohlo by to být i naopak. "Hmm?" se zájmem si ho prohlížela, když se zmínil, že by mohl vařit hodně dobře. Spíše to tedy naznačil. No, to by se také mohlo hodit, "tuším, že se někdy ještě stavím," uchechtla se a zamířila z kuchyně. Než ale úplně vyšla z místnosti, ještě se na něj otočila, "no, tuším, že už půjdu, pokud nemáš nějaké otázky... Mám tvou adresu, pro jistotu. Pokud už se nestavím, jistě se sejdeme v akademii," mrkla.

"Ak o tom chceš diskutovať, môžeme to rovno vyskúšať." *uškrnie sa, a skloní hlavu, takže klobúk mu zakrýva polovicu tváre. Jednu ruku vystrie do strany, spolu s tým sa ozve rinčanie reťazí, a z ruky mu visí jedna z jeho čepelí ktoré tvarom pripomínajú hadiu hlavu, tú však nevidí. Mika môže vidieť len reťaz visiacu z jeho ruky, a začiatok čepele.* "Ale samozrejme nemusíme." *zasmeje sa, a čepeľ pekne zase schová.* "Áno, bolo by pekné, keby si sa ešte zastavila, a ak nie, odchytím si ťa v škole." *naschval to povie, ako keby to vyznievalo, akoby ju chcel šikanovať, ale skutočne to tak nemyslí.*

"Vyzkoušet?" sledovala, co dělá, všimla si čepele, a tak přimhouřila oči. Chviličku čekala, co udělá, ale pak řekl, že nemusí. Zasmála se, "Moc ráda někdy budu mít tu čest s tvými schopnostmi, ale dnes to nebude," pokrčila rameny a kývla. Byla si jistá, že se někdy setkají, nemělo smysl to uspěchat. Jakmile se s ní takhle rozloučil, ušklíbla se, "ale žádná šikana před spolužáky, ne abys mi ničil pověst," dodala ještě se smíchem a odešla.

"Ako povieš. Možno nabudúce. Ak nebudem útočiť zo zadu." *Povie, a zdvihne hlavu. Prekvapivo sa usmieva. Možno trochu sociopaticky, ale usmieva.* "Neboj sa, pred spolužiakmi ťa šikanovať nebudem. To by mi zrušilo prezidentstvo. Budem ťa šikanovať len medzi štyrmi očami." *odpovie so smiechom, rozlúči sa s ňou a nechá ju ísť jej smerom.*

*Keď dopratuje celú kuchynu, rozhodne sa ísť si konečne pospať.*

*Bolo to dlho, čo sa v Renovom živote absolútne nič neudialo. Rozhodol sa teda, že konečne to skúsi trochu oživiť. Dlho totiž nikoho nedostal k bolesti, utrpeniu a ani do zúfalstva. Chýbal mu ten pocit. Rozhodol sa teda ísť hľadať lovcov.*