Pokoj číslo 13 (internát)

Obyčejný internátní pokoj s kuchyňkou a koupelnou, samozřejmě. Mika si vydupala samostatný pokoj, kvůli jejímu malému démonickému tajemství...

Netrvalo to dlouho, než sem s Kazumou dorazila, přeci jenom měla namířeno domů, když vtom ji přepadl ten úchylák. Otočila se směrem k němu a vešla do velké budovy, internátu, kde zažádala o klíčky ke svému pokoji č. 13, "půjdeš dál?" zeptala se ho s úsměvem. Snažila se sama sebe zklidnit, nikdy před ním nebyla tak rozpačitá jako teď, po tom, co se stalo to venku. Cítila nutkání ho pozvat k sobě. Za prvé to byla slušnost, za druhé měla pocit, že mu něco dluží. Společnost by ocenila, ale žádat něco takového, pokud by nechtěl, by bylo příliš sobecké. Nemohla ho nutit, a proto tohle mohl brát jen jako nabídku, rozhodnutí je na něm.

Byl nějak moc ticho, Mika z toho byla na nervy, ale přesto čapla klíčky od svého pokoje a došla s ním nahoru, až k pokoji. Zula si boty, místo nich si vzala bačkůrky a také jedny podstrčila Kazumovi, "Heh," uchechtla se, "výjimečně si sem někoho vezmu a hned by si měli něco myslet? Néé," ujistila ho se smíchem a vlezla do pokoje. Zamířila rovnou do kuchyňky a trošku se v ní snažila zorientovat, jako by tu už nebyla nějakou dobu, "Uhm, dáš si něco k pití, jídlu? Slané, sladké?" začala se zmateně hrabat v šuplících, jako by mu chtěla nabídnout co tam měla. Opravdu, nebyla tak klidná jako obvykle, spíš taká... Nesvá.

"Ne," přisvědčila s mírným úsměvem a na chvilku se tak přestala hrabat v šuplících. Proč mě tak...Pozoruje? krátce uhnula pohledem do strany, rádoby nenápadně, aby si toho nevšiml. "Ach, že mě to nenapadlo dřív," pověděla se smíchem, natáhla ruku k ledničce, a pak ucítila jemné zatáhnutí - otočila se a vykřikla, nečekala to, lekla se, "Kazumo, budeš mě mít na svědomí," překřížila ruce na prsou a prohlížela si ho, "teď za trest nic nedostaneš," odporovala, trucovala - jak byl zlý. A měl trošku štěstí, že tu zrovna měla vypnuté topení, přeci jen nějakou dobu nebyla v bytě, a tak by plýtvala energií. A Mika se také snažila tlumit veškeré teplo, které z ní vyzařovalo. Možná se ale odvážila ho trošičku provokovat.

Povzdechla si, když zmínil, že nemá čisté svědomí. No, neměla - takhle ji týrat, slovně. Jakoby si to už sama nevyčítala dost, to, co se stalo. Nemusel jí to připomínat. Pak se uchechtla, když si postěžoval na trest, chtěla ho trošku potrápit, nakonec by mu samozřejmě něco dala, každopádně... Smích ji velmi rychle přešel. Vystrašený kukuč vystřídalo zapištění. Semkla víčka k sobě a bylo vidět, jak se chvěje, "S-s-sundej to ze mě,..." vydechla ze sebe slabě. Ouška měla našpicovaná jako když kočka očekává nebezpečí, no co...Kočka nebo liška, však je to jedno. Ruce měla zatnuté do pěstí a ani se nepohnula, jako by byla přikovaná k zemi. Jen se chvěla a silou vůle nutila oči, aby zůstaly zavřené.

Dlouho po tom, co jí pověděl, aby se podívala, že ho má... No, moc se jí do toho nechtělo, přestože její strach z pavouků vypadal tak, že když nějakého zahlédla, hlavně se jí nesměl ztratit z dohledu, nesměl někam zalézt, aby ji pak děsil dál, a proto po dlouhém vnitřním rozporu oči nakonec otevřela a podívala se na Kazumu držícího bezbranného pavouka, hnusné stvoření... divila se, že se ptá, kam ho má dát. Nemusel ho zabíjet, v podstatě to ke klidu nepotřebovala, "někam...někam ven, pryč z tohoto bytu," pověděla až skoro hystericky, "prosím,..." pípla a přivřela oči. Tohle pro ni byl tak trochu šok.

Oddechla si, když pavouk byl konečně pryč a podívala se na Kazumu, "Ne, dobře, že jsi to řekl," zaházela oušky, když se jich dotkl - už je neměla tak nebezpečně nastražené jako před tím, uvolnila se. Páni, to je pěkný začátek. Popošla k lednici a podala Kazumovi vychlazený džus, "Pokud ti nealko nepostačí, budeme muset zajít do obchodu, no, já se nemůžu prokázat jako plnoletá," vysvětlila, teď už se smíchem a opřela se o linku, přemýšlela, co by ještě vytáhla, a pak nakonec vzala do rukou tortilly a sladkou chilli omáčku - kdyby chtěl normální jídlo, také tu bylo, "Řekla bych, že tvůj dluh, co se týká strachu z lišek, je plnohodnotně splacen," mrkla na něj, tak trošku se smíchem. Přesto si ale nebyla jistá, jestli je ten jeho strach pryč.

"Nenene, nepiju, nesmím přeci," ušklíbla se. Kdyby pila, pravděpodobně by to na ni bylo znát, anebo ne na ni, ale na její ledničce, a proto si vytáhla vychlazené mlíčko, nalila ho do skleničky a napila se - no spíš jako kočka než liška. Pohledem při pití uhnula ke Kazumovi, položila sklenku a misku zatím naplnila tortillami, zatímco do druhé nalila tu omáčku. Obojí položila na stůl a pokynula přitom Kazumovi, "sedni si," no, nebyla zvyklá na návštěvy a pravděpodobně to na ni bylo hodně znát - její roztržitost vypadala daleko větší než obvykle, "Nenene, to bych ti neudělala! Za co mě máš?" hraný překvapený výraz byl zapotřebí, pak se však zase zasmála, jak jí bylo obvyklé. Vypadalo to, že zapomněla na to, co se stalo venku, ale úplně tak to nebylo, jen se ty pocity snažila potlačovat, překrývat je pocity jinými, ale nebylo to maskování jako u Kazumy. Fáájn, teď tu mám určitě někde pavoučí hnízdo, chtějí mě sníst! proběhlo jí hlavou a poplašeně se rozhlížela po místnosti.

"Hmm, myslíš?" nechala tuto otázku otevřenou, mohl si myslet, co chtěl. Ale když byla u toho... Párkrát zkoušela pít, ale nikdy se neopila, takže nikdy nepila moc. Kdoví, jak by se chovala, kdyby se to někdy stalo. A bylo složité něco takového zkoušet v lidském světě, pokud se chtěla vyhnout riziku. "Heh, cože? Pírko?" překvapeně zamrkala a snažila se přijít na to, proč by potřeboval zrovna něco takového. Podezíravě přimhouřila oči a pobaveně zakroutila hlavou, "máš mě za šelmu, která se baví lovem ptáků? Né, asi nemám nic takového," stále si ho měřila pohledem a snažila se vyčíst, co tím myslí.
Střelila po Kazumovi pohledem, když si všimla, jak na ni kouká, když pije to mlíko. No co? Mlíko bylo dobré! No, raději mu tedy dala něco k jídlu, aby svůj pohled směřoval jinam - láska prochází žaludkem, ne? Vzala si s sebou sklenku a sedla si k němu, "Nó, občas jsem tu měla nějakou kamarádku, ale jen tak na skok, na pár minut, než jsme někam šli," pokrčila rameny - opravdu si málokdy někoho na intr brala, raději byla venku.

Byla pravda, že dokázala být celkem nepředvídatelná, mohlo ji cokoliv, prakticky kdykoliv, přelétnout přes nos, ale hlavní rysy její povahy tu stále byly. "Takže šelma, říkáš...Kde jsi na to přišel?" ušklíbla se, a no... Mohla si na šelmu hrát, aby ho pořádně zmátla. Chtěla? Trošku vycenila zoubky - špičáky měla maličko delší, ne jako nějaký upír, jen tak nepatrně, no, možná ho chtěla postrašit, ale neočekávala, že se to podaří tak jednoduše. To, že se posunul, mohla si to brát trošku osobně, a tak se na něj jen naoko zmateně podívala, "Copak, Kazumo, bojíš se mě?" naklonila hlavu na stranu a zahýbala oušky. Pak se zamyslela nad tím, co pověděl - že už neodejde. Držela v sobě smích - tohle ji mělo vyděsit, "Uvařil by ses tu," ujistila ho, anebo já bych zmrzla, ano, to byla ta druhá možnost.

Jakmile se přiblížil jeho tváří k té její, zarazila se a přestala provokovat, spíš cítila, jak se jí krev žene do tváří, pak naštěstí zas vzdálenost vrátil do normálu. No, pak se musela zasmát, když si všimla, jak pořád uhýbá pohledem - k oušku, předtím na zoubky, "Vážně, jak se někdo jako ty může bát lišek? Tvé reakce začínají mluvit proti tvým slovům," uchechtla se, a vážně netušila, jestli to je tím, že je to ona. Beztak by se pravděpodobně takhle fascinovaně díval, i kdyby to byla jiná liška. "Takže, máš problém vedle mě jen v klidu sedět, a to bys tu chtěl být déle?" pobaveně nadzdvihla obočí. Trošku rýpnout si prostě musela, nedalo jí to. Pak, když ji začal drbat za oušky, chtě nechtě se k němu trošku přitulila a otřela se hlavou o jeho dlaň, "tohle?... Příjemné," přiznala, ale řekněme, že to nemohl dělat každý. Kdyby mu nevěřila, že ji neublíží, měla by v takovou chvilku strach a byla by ostražitá. Stejně tak, jako když se setkala se Shirem - s tím lovcem. Taky se mu nějak líbila jeho ouška, ale nedokázala se tak uvolnit.

Naklonila hlavu na stranu, "ále, jakápak roztomilost?" dělala, že neví, ale doopravdy věděla, a občas mu to dělala i schválně. A byla si teď jistá, že má na ouška trošku slabost - jak po nich pořád pokukoval, jak jí shodil kapuci, vše hrálo proti němu, ale nahlas to neřekla. Stejně by to nepřiznal, to věděla.
Následně si nemohla pomoct, musela se k němu začít tulit, "áno, jsou citlivější," přiznala a nechala se škrábat, později hladit, což bylo ještě příjemnější. Přivřela očka, pak sebou však cukla a vzdorně si ho prohlédla, "hej!" začala jaksi přísně, společně s tím pohledem, "Nejsem tvůj mazlíček, notak," vyčítavě si ho prohlížela, pak svá ouška ale opět otřela o jeho dlaň. Bylo to k zbláznění.

Byla to silná zbraň, ale on ji vlastně sám používal proti sobě, což bylo zvláštní, "hmm? Jsem zvědavá, třeba jí neuvidím," uchechtla se, ale pak se nechala opečovávat. Přestože se na chvilku zarazila, bylo ji to příjemné a nechtěla si jeho hlazení odepírat. No, dlouho jí to protestování tedy nevydrželo, "Umm, tak dobře, pokud to bereš takhle..." zdůvodnila, proč se k němu lísá. Pak ale ucítila, jak chytil její ouško do rtů a ouško tu změnu ucítila, a tak sebou cuklo, když to udělal, "K-kazumo," špitla, "hej! Opovaž se do něj kousnout nebo ho moc olizovat," upozornila ho a zasmála se.