Pokoj číslo 13 (internát)

Očividně trucoval, ale mohla se mu po tom všem snad divit? Chtěla jen tuto hru ukončit, no dobrá, možná trošku nečistým způsobem. Bylo to tak trochu nefér. Ani šťouchnutí nepomohlo, když se omluvila, vypadalo to, jako by se alespoň díky tomu pohnul. No, byla smutná, nehrála to - nebyla jako on, hrát neuměla, "Nenene, nic nebudeme hrát," přikývla a potlačila touhu si rýpnout. Ne, už ho dál mučit nechtěla, pravděpodobně by si měla dát chvilku klidu, neprovokovat, jinak se Kazuma vážně naštve a už to nedá jen tak do kupy, a to nechtěla. Jen se na chvilku podívala ven a zamračila se, "Myslím, že tu zůstáváš přes noc, v takové tmě tě nikam nepustím," zapřela se čelem o jeho hruď, jako by těm slovům chtěla dodat důraz. Jak nehezké od ní bylo, že si tu drží návštěvu, ale rozhodně ho nechtěla pustit po tom, co se naštval. A, no, na té noci bylo také něco pravda, né, že by o něj měla strach, ale... Spíš špatný pocit.

Pohrávala si s ní, to áno, ale vyloženě zlá nebyla. To ani neuměla být, jen tak bezúčelně. Prostě provokovala, to byla podstata její hravosti, "Cože? Ještě jsi to nevzdal?" nevěřícně zakroutila hlavou, než pohled upnula znovu k němu, "člověk by řekla, že tě tato zkušenost poučí, ale ne, ty si jdeš dál tvrdohlavě dál," jako by ani jí sebevědomí neubývalo - hold jejich rasa byla taková, věřila si. Zvlášť v takových věcech, kde už se přesvědčila, že má navrch. "V mé posteli?" otočila se směrem k ní. Na postel by se v pohodě vešli dva, ale ona si tyhle jeho narážky přeci nedá tak líbit, ne? "Nó, dobrá, nemám s tím problém, já si lehnu sem na gauč," ťukla prsty do gauče, a pak se zasmála. Tušila, že tak to Kazuma nemyslel. Možná ano, no, pak by ji pravděpodobně dostal, ale najevo by to nedala, to by se dalo zakamuflovat.

"Ále noták," zatvářila se nevinně, no dočista jako andílek, "však já jsem jen chtěla, abys přestal - na co plýtvat slovy? Tohle bylo jednodušší a...Chtěla jsem to zkusit," pokrčila rameny a prohlížela si ho. V podstatě ho tím nechtěla nějak urazit, ani nechtěla, aby se naštval. Ani v tom neviděla nic špatného, v takových nevinných hrátkách. Byla jako malé dítě, občas, nedomýšlela důsledky.
Ta jeho odpověď... No, mohla to čekat. Chvilku vypadala poměrně zaraženě a jen si ho prohlížela. Vzdá to teď? Dobře, Kazumo, dostal jsi mě, pomyslela si, když se zvedl a začal se rozhlížet - vypadalo to, jako by hledal vchod, jako by chtěl odejít, a proto ho čapla za zápěstí a zakroutila nesouhlasně hlavou, "Nikaaam..." povzdechla si a trošku jako dítě, které se musí vzdát něčeho, co má rádo, si ho prohlížela, "Noo! Dobře, vyhrál jsi," dlaněma se o něj zapřela, jako by ho chtěla přetlačit, ale nebylo to tak. Spíš se opřela. Měla i takové nutkání do něj začít trošku bušit, ale pravděpodobně by to spíš vypadalo komicky, než že by to mělo nějaký účinek, byť sebemenší.

Povzdechla si nad tím, co pověděl - opravdu chtěla, aby přestal, už takhle na začátku - snad byla stydlivá, popravdě dostala i trošku strach, i když ne takový, jako kdyby to byl někdo jiný. Přeci jen o této hře věděla. Pak si všimla toho jeho úsměvu a ušklíbla se nad tím - neměla ráda prohry, ale když je to jednou za čas, pravděpodobně ji to nezabije. Musela to snést, "Umm, neříkej mi tak," zaprotestovala tichoučce a zahýbala oušky, "V tom případě bych tě měla varovat já - Zpívám, občas mám potřebu si povídat ze spaní, tulím se a budu tě strašit," postrašila už teď - kdoví, třeba si to Kazuma ještě rozmyslí a uteče? Musela se nad tou představou trošku uchechtnout, "a ještě jedno varování - jakmile po mě ze spaní začneš házet nějaké podivné pohledy, vyletíš z postele, ani to nestihneš zaregistrovat," mrkla a opět se trošku zasmála, každopádně věděla, že to myslí trošku vážně. Kdyby se ho lekla, pravděpodobně by ho skopla dolů, to by byla počáteční reakce.

"A ako chceš, aby som ti teda hovoril? Podľa mňa to je roztomilé oslovenie, či nie?" Opýtal som sa aj keď to bola skôr rečnícka otázka, lebo som si to tom fakt myslel. Ja som bol fakt rád, že som konečne po dlhej dobe vyhrál ale nemal som chuť rýpať. "Našťastie mám tuhý spánok, takže by som to mal vydržať, ak sa ma teda nepokúsiť nejako vážne dokopať." Asi aj taký výkrik by ma zobudil ale to som hovoriť nechcel. "Aké podivné pohledy? Však budem proste spať, neviem, ako sa budem tváriť." Zakrútil som očami, nevedel som niečo také počas spánku ovládať. Potom ma ale vlastne napadlo, že ak jej mám naozaj vliezť do postele bolo by lepšie ak by som si hodil spršku. "Um, myslíš, žeby som sa u teba mohol umyť?" Opýtal som sa jej.

"Ách, takhle už to vypadá, jako bys dočista zapomněl mé jméno," povzdechla si, když si představila, že ji tak bude říkat i na veřejnosti, ne, to by nebylo úplně ideální, "Nebo si pro tebe mám také vymyslet nějakou takovou pěkně "ledovou" přezdívku?" pošťouchla ho, ale pravděpodobně to nebude stačit k tomu, aby ho to nějak přesvědčilo. No, aspoň si to myslela. V podstatě ji na tom oslovení nezáleželo, jen, aby se pak neprokecl... nepotřebovala, aby toto věděl každý, nějaké to tajemství je fajn, "Ále noták, kazíš mi radost," hraně fňukla, když se zmínil, že má tuhé spaní, že by na něj toto nemělo působit, "kdybys mě třeba chtěl strašit, házet po mě pavouky a tak," zasmála se. No, to by vážně nedala, asi by zkolabovala, s její fobií. Pak jen kývla, když se zeptal na sprchu. Vlastně by se spíše divila, kdyby se na ní nezeptal, a tak jen ukázala na dveře, které byly za kuchyňkou, poměrně lehce viditelné, "áno, tam - v horní poličce najdeš ručníky, vezmi si jaký chceš," mrkla na něj a plánovala, že tam pak skočí taky, však času dost.

Opravdu to s tou přezdívkou vzala vážně, což ji nepřekvapovalo, byl takový, ale vymýšlet něco takhle narychlo? Né, to nemělo smysl, mělo by to přijít samo a momentálně ji nic nenapadalo, "Umm, možná později," mrkla na něj a už sledovala, jak jde do koupelny. Jen se opřela o sedačku a zavřela oči.
Skoro by usnula, kdyby po chvilce nezaslechla nějaký zvuk, jako by se něco roztříštilo, rozsypalo... Povzdechla si, ách, Kazumo, otočila se a všimla si střepů na zemi, současně s malými hnědými kuličkami - Nesquik! Podívala se na Kazumu trošku přísným pohledem, jen zpočátku. Pohled ji za chvilku roztál a ona si nemohla pomoct, takhle bez trička si ho musela trošku, nenápadně prohlédnout. Pak se však vzchopila a opatrně šla okolo střepů pro smetáček a lopatku, aby to smetla, aby si tu její host neublížil.

Po té jeho narážce se ušklíbla - představuje si to chlapec nějak vesele, asi nežije na intru, že? "Umm, však tu není místo, nevešlo se mi to," postěžovala si, ale pak už se dala do uklízení těch střepů, přeci to tu jen tak nedělá. A poté, co řekl, že by to změnil v led? To nemohla dopustit - on je host. Tak to prostě uklidila, zvedla se, a málem tu lopatku zase pustila, jak vypískla, když ji štípl, "héj, Kazumo!" zaprotestovala a volnou rukou ho bacila do hrudi. Pak už střepy vysypala do koše, střelila po něm svůj nafouklý kukuč a odcapkala si to do koupelny. Také se chtěla umýt. No, zanedlouho byla zpět, a to v květované noční košilce. Mrkla na Kazumu, a pak do strany.

Náhodou, zas tak dlouho v té koupelně nebyla - není ten typ, co by se tam nějak zbytečně zdržoval. A tak byla za chvilku venku. Všimla si toho jeho pohledu, a tak si ho trochu podezíravě měřila pohledem svým, "Pěkné, říkáš..." asi si uvědomila, po té odmlce, co chtěl vlastně říct, a tak to raději moc nekomentovala. V podstatě by mohla být ještě ráda, že s takovými slovy šetřil. Kdoví, jestli se bál, anebo nechtěl působit nějak úchylně, ale ocenila to. Potom si začal s její košilkou hrát, a ona z toho byla trošku na nervy, né, že ne. A tak ho prostě po chvilce jeho hraní bacila přes jeho packu a mírně, i když hraně, se zamračila. Když bude potřeba, však já tě uspím, pomyslela si, ale nahlas to neřekla. Kdoví, co by si myslel - že ho chce omráčit? Ještě chvilku ho pozorovala, a pak se přesunula plynule do postele. Pod peřinou měla schovaného plyšového medvídka. Toho vzala do náruče a pevně ho objala - až tak pevně, jako by se snažila ho zakrýt, aby si Kazuma nevšiml.

Trošku nervózně ho sledovala, když se tak rozmýšlel, jestli do té postele jít nebo ne... Tedy, prostě tak nad ní stál, pozoroval ji a ona zatím objímala svého malého plyšového kamaráda. Pak si lehl a ona se na chvilku uklidnila, alespoň do té doby, než se jí zeptal, co to má. Méďu sevřela ještě pevněji ve svém náručí a podívala se na Kazumu výrazem: "moje". Trhla sebou, jakmile zjistil, co to je a jen si ho vzdorovitě prohlédla, "A...co?" pípla, nevyznělo to bohužel tak výhružně, jak původně chtěla. Vlastně vůbec ne. Pak jí plyšáka ukradl a ona k němu jen natáhla ruku jako malé dítě, pak však ruku stáhla po těch jeho slovech. Přeci jen musela uhnout pohledem, protože se jí do tváří hrnula červeň - proč říká takové věci? Ví snad, co to obnáší - být plyšákem? "Mám k němu něco jako citové pouto, dostala jsem ho od kamarádky, už je to... Pár let zpět," no, možná tak 10, opravdu už ho má nějakou dobu - možná ještě déle.
Náhle Mika ucítila, jak se k ní Kazuma začíná tulit, m-moc blízko... pomyslela si a přivřela oči. Kam se podělo to její rýpání a provokace? Teď byla krotká jako koťátko. Ani ho nedokázala nějak více odstrčit, jen si vymotala nohy z obklopení těch jeho - alespoň trošku životního prostoru to chtělo. Zbytkem těla však k němu zůstala přitulená, i když byla znatelně nervózní. No, snad doufala, že je k němu tak blízko, že nemůže vidět rozpačitý výraz v její tváři, "K-kazu... Neříkal jsi, že se ze spaní netulíš?" vlastně tím chtěla naznačit, že se tulí už předem, ani ještě neusnul.
Příjemně zahříval, což ji fascinovalo. Mírně proto ztlumila to teplo, které z ní vyzařovalo - Kazuma přeci nemá rád teplo, takže... Proč pro ni tohle dělá?
Otřela se oušky o jeho rameno a trošku ho tak pošimrala. Lhala by, kdyby řekla, že jí takhle není příjemně, ale cítila se tak poměrně nesvá, byla nervózní a... Přemýšlela, jestli mu může vůbec dovolit něco takového.

Ještě chvilku byla trošku na nervy z toho, že u ní není její malý plyšák. Hold s ním byla zvyklá spát už nějakou dobu - poskytoval ji oporu, jakoby ji "chránil" od duchů a podobných potvor, které se v noci vyskytovaly. No, aspoň ten pocit měla. Teď ji však tuto oporu dával Kazuma, musela se s tím smířit, "Hmm, neupozornil jsi mě," poznamenala, když se zmínil o tulení před spaním. Jak to mohla čekat? Každopádně se nemračila, ani se netvářila žádným způsobem nepříjemně.
Po těchto slovech vypískla, protože ji Kazu polechtal - vyčítavě si ho prohlédla a chytila mu tu neposednou ruku, aby nemohl pokračovat. Chlapec si zahrával - kdyby to dělal delší dobu, mohl si vysloužit nepěkný kopanec nebo ránu. Ne, že by to Mika chtěla dělat, ale byla to taková...Instinktivní reakce, sebeobrana, dejme tomu.
Věděla, že se o nic nepokusí. Měla takový dojem, že z ní má respekt, no, chtěla, aby ho z ní měl. Nemohl si přeci dovolit cokoliv, byla připravená ho svými způsoby varovat, a to teplo byla jedinečná příležitost, jak mu ukázat, že toto ne.
"Mně ta-..." zarazila se, uhnula pohledem a zanořila hlavu do polštáře, ticho taaam, pomyslela si a zakroutila hlavou v polštáři. Takové urychlené závěry přeci nemůže dělat, ne? Mohlo by se jí to později vymstít.

Zakroutila hlavou, ale jistá si tím nebyla. Možná by ho do té postele nepustila, ale pravděpodobně by ho nepustila v tuhle hodinu ani do ulic. No, nejspíš by utekla na sedačku a nenechala by se odtamtud vytáhnout, "A-ale nené," přesto mu toto řekla, ale i tak trošku nejistě. Měl jediné štěstí, že se ji už lechtat nepokoušel, špatně by to dopadlo. Chvilku si ho ještě prohlížela, jako by mu nevěřila, že přestane, ale pak ruku pustila. Ucítila, jak se k ní Kazuma přilepil, nechala to tak, už neměla energii ho teď začít přesvědčovat o něčem, co v podstatě není pravda. Áno, chtěla - tak jí to říkal její mozek, že by mu měla ta slova rozmluvit, každopádně... Místo toho raději přivřela oči, "Dobrou, pěkné sny," zašeptala. Kdoví proč, dnešek ji nějak moc vyčerpal, a tak za chviličku "vytuhla".

Spala opravdu tvrdě a takhle opravdu vypadala poměrně nevinně, přestože v noci byla, bez jejího vědomí, dost aktivní. No, varovala ho, takže ona za to vlastně nemůže, sám Kazuma si vybral svůj úděl, a tak to musí vydržet anebo utéct. Po nějaké době po něm se probudila. Zívla - vypadala poměrně rozespale, a tak si promnula oči a ucítila, že leží jinak než předtím, vlastně... "Ííííí!" pohlédla na Kazumu a vypískla. Myslela si, že je to jen sen, že se tu Kazuma zjevil, "Co tu děláš?!" dívala se na něj jako na přízrak. No, nic včera nepila, ale tak nějak ji to splynulo dohromady, že z celé téhle situace byla dost zmatená. Trochu se od Kazumy odšťouchla - byl stejně blízko jako předtím v tom snu. Teda...Byl to sen? Promnula si čelo a přemýšlela, jakže to vlastně bylo.