Pokoj číslo 13 (internát)

Všimla si jeho výrazu, a tak si skousla ret a jen ho chvilku s vážným výrazem pozorovala, tak to...asi nebyl sen, že? naklonila hlavu na stranu a sklopila ouška, když si všimla slz. Natáhla ruku k jeho tváři, jako by chtěla slzy setřít - před tváří se však zarazila, No, pravda, nějakou náklonnost k němu cítím, uvědomila si a stále jen sledovala jeho pohled. "Huh, promiň, asi...Asi špatný sen," řekla dost omluvně, tohle ho muselo vyděsit, tedy alespoň si to myslela. Tohle bylo vážně podivné - proč se jí o něm zdálo?

Trošku smutně po něm pokukovala, když mu stírala slzy - tak nějak ji to mrzelo, že se jí to tak smíchalo, ale nemohla si být jistá, jestli to hraje nebo ne. I by dávalo smysl, kdyby tyhle jeho pocity byly přirozené, pravděpodobně ho trochu ranila, Nu, nic důležitého - objevil ses tam ty, nějaký cizinec... Pamatuji si jen útržky," zakroutila hlavou, jak se chtěla rozpomenout, ale takhle ty sny měla skoro pokaždé, "Uhm, promiň, ale...Varovala jsem tě," obhájila se, ale stejně si ho prohlédla, jestli někde nemá modřiny. Popravdě ji to mrzelo, jen...Se jí to moc nechtělo dávat najevo, "Vážně jsem přestala sama od sebe kopat?" zeptala se překvapeně a přivřela oči, když jí políbil. No, ale řekněme, že ji bylo celkem trapně, že spala takhle blízko. Její rozpačitý výraz mluvil za vše, přestože se ho snažila maskovat nic neříkajícím pohledem.

"Nevím...Ten sen skončil dříve, než jsem stihla zjistit, jak to dopadlo," ušklíbla se, jako by ho naschvál chtěla nechávat v takové nejistotě. Když však pověděl, že objevil způsob, jak ji v noci uklidnit, bylo ji jasné, jak se to stalo, a tak uhnula pohledem. V podstatě byl ledově chladný, měl být, ale ji červenou růž na tvářích vytvořit uměl. Cítila, jak se k ní přisouvá a uvědomila si, že v takové pozici se doopravdy probudila. Zmateně, trošku roztěkaně přelétávala pohledem mezi jeho očima a stropem, zdí, či co to bylo - hlavně, aby to bylo něco jiného než Kazuma. Ten jeho pohled ji však fascinoval, uklidňoval.
Možná se vážně uklidnila proto, že byla v noci zvyklá, že něco obejme, (v jejím případě plyšového méďu), a spí dále klidně. Možná ho vážně Kazuma zastoupil - dávalo by to smysl. Přesto se však teď, když byla vzhůru, cítila nejistě, rozpačitě a... A vůbec, na takové pocity nebyla zvyklá. Věděla, že on na tom není jinak, ale nějak moc dobře se s tím vypořádával, "U-umm... Udělám snídani,...myslím," zamumlala skoro nesrozumitelně a jen se dívala stranou.

Její srdce taky tlouklo rychle, utišit ho hold nedokázala, a tak se snažila táhnout své tělo dál od toho jeho, aby to náhodou necítil, to by bylo... Zlé. Měla pocit, jako by ji mělo utéct z hrudi. Když zmínila, že půjde udělat něco k jídlu, Kazuma začal neverbálně protestovat, "A-ale...!" chtěla zaprotestovat nazpět, a pak spatřila výraz v jeho očích a zarazila se. Otevřela naprázdno pusu, a pak si ho zaraženě prohlížela, "Týýý...herec..." tohle bylo tak strašně nefér, to, co tu předváděl, "Budeš...mít hlad," zaprotestovala - snažila se vymýšlet nejrůznější výmluvy, které ji napadly, zatímco zabořila hlavu do polštáře, nechtěla na něj koukat.

Trošku? Trošku?! Byla opravdu hodně nesvá a snažila se z toho nenápadně dostat, přeci jen ji dostával do... Zvláštní situace, které nikdy nečelila a bylo to moc rychlé. Nezvládala to průběžně rozdýchávat, "To není fér..." zašeptala a mírně nafoukla tváře a zabořila je do polštáře. Za chvilku ji však Kazu z téhle schovky vytáhl a okamžitě ji vtiskl polibek. Tenhle však nebyl tak "odfláklý" jako ten předchozí, a tak měla dostatečný čas se také zapojit. Pak ho ale ukončila mírným kousnutím do spodního rtu, "Kazumo! Hraješ nefér," poznamenala - v podstatě zaprotestovala, takhle ji hrát na city, to prostě nemohla brát jako fér hru. Přesto ji ale dal trochu prostoru, a proto ho využila a udělala si trošku místa. Hned se cítila o něco... Méně nervózně, ale tak rychle se z toho vzpamatovat úplně nestihla.

Nemohol som si pomôcť choval som sa ako školák ktorý sa prvý krát zamiloval. Aj tak to nebolo ďaleko od pravdy, to ale ona mohla za to, že som sa takto správal. Mal som ale veľké šťastie, že nevyužívala moje pocity, lebo ja by som pre ňu v tento okamih urobil čokoľvek. Nečakal som, že ma kusne ale pobavilo ma to, asi ma chcela potrestať. "Prepáč mi to ... ja viem že strašne tlačím na pílu ale už tak sa miernim. Pravdu povediac som z teba celý paf a najradšej by som ta celú vybozkàval. Odpustíš mi to prosím? Naozaj nechcem aby si tu takto so mnou bola nasilu." Trošku som sa rozhovoril a aj keď teraz utrp8 moje ego musel som sa jej priznať. Snáď ju to nerozhodì ešte viac. Teraz som sa cítil dosť nesvoj práve ja.

Nebyla ten typ, který využívá pocitů - když už to dělá, jen z legrace, za žádným jiným účelem, strašně toho pak lituje, když vidí, jak je ten člověk zklamaný. Ano, občas to přehání, ale i to už Kazuma poznal. Překvapilo ji však, co říkal, když se rozmluvil, jen na něj zírala s otevřenou pusou, doslova. Nemohla uvěřit, co z něj padalo za věty, byla z toho paf, "Já...já ti přeci nemám, co odpouštět," vypadala docela zaraženě. No, nebylo to tak, že by ji k něčemu nutil, jen si chtěla zachovat určitý odstup, to mu ale přeci říct nemůže, a tak se kousla do rtu, než promluvila. Měla by nejdříve myslet, pak mluvit. Opravdu se vzpamatovávala z toho, že tohle řekl, muselo ho to... Rozhodit. A proto natáhla ruku k jeho tváři a prsty po ní zlehka přejela.

Dostali se tu do takové romantické chviličky, kterou však Kazuma přerušil. Ušklíbla se - po probuzení, když se začal tulit, to byla ona, kdo chtěl jít dělat jídlo, ale teď...dělá si ze mě legraci? Hraje si se mnou? to, jakým způsobem to řekl a jak se u toho tvářil, vážně to vypadalo, jako by to udělal naschvál. Přesto se však beze slova zvedla a aniž by se převlékla do něčeho domácího, okamžitě přešla do kuchyně a vytahovala z ledničky všechno možné. Prostě udělá jednohubky a spotřebuje tak všechno, co má - super nápad, no ne? A proto začala krájet rohlík a na to skládat uzeninu, sýr, někam nějakou papričku, okurku, olivu - obměňovala to, aby to nebylo pokaždé to samé, "Já a krutá?" vydechla překvapeně - ten nápad s tím, že to bude zkoušet na někom jiném, to se jí ani maličko nelíbilo, pak sebou trhla, když Kazuma skočil najednou z okna, jak sebou trhla, pořezala se, ale bylo jí to jedno - vyletěla směrem k oknu, aniž by nad tím přemýšlela, "Kazumo!!!" vykřikla dost vyděšeně, a pak, když se ozval, oddechla si. Led však neviděla, a tak nechápala, jak to mohl přežít.

Opravdu ji vyděsilo, když skočil z okna, naštěstí se ale po chvilce vrátil zpět, "Zbláznil ses?!" opravdu vypadala vylekaně - vyčítavě si ho prohlížela a nespouštěla z něj oči, uhnula pohledem až ve chvíli, když ji začal cumlat prst, do kterého se řízla. Pírka si předtím všimla, a tak pohled směřovala k jeho kapse, kam si pírko ukryl, "Na co to je?" vzpomněla si, že se jí na pírko ptal, když přišel, ale... Na co to potřebuje, to jí neřekl, "Ehm, tam," kývla směrem ke skříňce, která byla nad kuchyňskou linkou.

Zmateně naklonila hlavu na stranu, když se zmínil, že se to týká jí. Snažila se vymyslet, co by to tak mohlo být, ale jediné, co ji napadlo, bylo, že by ji tím chtěl šimrat, což by pro jeho dobro neměla být ta správná domněnka. Ale nemyslela si to, pak s ním popošla pro lékárničku, poslušně nastavila prst, jukla na něj, a pak jinam. Každopádně se pěkně ošklivě zašklebila, jako citrón, když si musel rýpnout, "hele, já!!..." zarazila se, začala vzdorně a poměrně naštvaně, pak ale sklopila pohled a smutně zírala do země, "měla jsem o tebe strach..." pověděla mírně, dost potichu, mohl to slyšet jen těžce.

Všimla si jeho reakce na to, že o něj měla strach. Malinko si povzdechla, vážně tohle nechtěla říkat, brala to jako svou slabinu, "Nemusím se bát?" zeptala se chabě, "Proboha, skočil jsi z druhého patra!" jako by to sám nevěděl, ale tohle bylo absurdní, kdokoliv normální by se zabil, a tak došla k názoru, že Kazuma prostě normální není. No, ale kdo je? Pak vytáhl pírko a ona myslela, že jí to vysvětlí, ale to ji polechtal na zvlášť citlivém oušku, vypískla a poodstoupila od něj a vyčítavě sledovala pírko a jeho tvář, střídavě, "Hej!"

Tak konečně se jí vysvětlilo, jaktože to přežil. Pokývala hlavou, ale stejně - vyděsil ji. Asi úmyslně, to nevěděla, ale stejně mu to nezapomene. Jakmile couvla, začal se k ní opět přibližovat a s těmi jeho slovy... Bylo ji jasné, že ji chce polechtat znovu, asi si to užívá, "nechciii," a tak začala couvat znovu, ale přesně tak to bylo - jak před ním couvala, narazila do zdi. Koukla na kazumu, sklopila ouška a zavřela oči. Teď to vypadalo, jako by z toho lechtání měla i strach.

Bylo to asi těžko uvěřitelné, ale takové reakce byly přirozené - nedělala mu to naschvál, nechtěla ho takovými způsoby obměkčit, bylo by to nefér, ale takhle ji děsit... Možná si to jen zasloužil.
Je pravda, že se trošku lekla, když položil ruce okolo ní. Vlastně jí tím zamezil proklouznout, ale také to znamenalo, že pravděpodobně pírko už nevytáhne. Tázavě se na něj podívala, ale za chvilku se ji dostalo vysvětlení. Přivřela oči a nechala ho, ať ji políbí, pak se však jedním ladným sehnutím dostala z jeho obtočení, "Hmm, najednou nemáš hlad, že?" zašklebila se a vzala talíř s hotovými jednohubkami, které stihla, než tu začal předvádět akrobatické kousky. Poměrně ji chyběl čerstvý vzduch, no, Kazuma si očividně takové problémy uměl vyřešit po svém, třeba skokem z druhého patra. Ne, takový šok mu jen tak nezapomene.

Unikla mu tak jednoduše, že to skoro vypadalo, jako by o to stál, anebo se ji alespoň nepokoušel zastavit. Prostě docapkala pro jednohubky a dala mu je doslova pod nos. On ji však zarazil tou jeho poznámkou - pootevřela pusu a uhnula pohledem, "tse... Jak se to říká? Zamilovaní přežijí na vzduchu a lásce?" zakroutila nevěřícně hlavou a uchechtla se, "Samozřejmě, že můžeme ven, přeci jsi mi slíbil, že mi ještě ukážeš nějaké divadýlko," uculila se a koukla směrem z okna. Ideální čas na procházku.