Ulice mesta

Veľa malých a veľkých, úzkych a širokých, dlhých a krátkych ulíc.

*Prechádza sa ulicami a má pocit akoby tu už niekedy predtým bol.* "Možno v minulom živote?" *Napadlo mu, No za pár chvíľ už jeho myšlienky smerovali iným smerom* "Mal by som si nájsť nejaký dom, nech nemusím spať na ulici. Nejaký luxusný, útulný domček, ktorý mi bez problemov určite niekto daruje." *Uškrnul sa a pobral sa k obytnej oblasti, kde si obzeral domy a hladal nejaky vzdialený od ostatných*

*Ani nevie ako, ale Ren sa zrazu ocitol v uličkách mesta. Na sebe má obyčajné rifle a mikinu. Kapucňu si vytiahol na hlavu, a potichu prechádza rôznymi ulicami s rukami vo vačkoch. Rúško, ktoré občas zvykne nosiť má stiahnuté dole z tváre, a pokojne mu visí okolo krku. Sem tam zdvihne hlavu, aby si prešiel ulicu pohľadom, ale inak ju má sklonenú. Celkovo môže pôsobiť podozrivo, ako nejaký feťák, drogový díler alebo proste vandal.*

Jen tak si to šlapala po ulicích - nové město, noví lidé, se kterými se ještě neměla tu čest seznámit - to všechno jí mohlo poskytnout nové, neprobádané možnosti. Nebála se toho, byla zvědavá. Vesele si vykračovala s hlavou v oblacích, s úsměvem ve tváři. Pláštík s kapucí, kterou měla přehozenou o liščí ouška vláčela po zemi a ignorovala dění okolo sebe, jako by byla uzavřená ve vlastním světě. To se jí ale vymstilo. "Uh, promiňte!" vypískla s omluvným úsměvem, jakmile do někoho vrazila - byl to Ren, ale ona toho muže neznala. Bylo jí teď trošku trapně, že se jí tohle stalo po první obchůzce po městě. Pak si muže ale pozorně prohlédla - svým způsobem byl tajemně děsivý, a proto se rozhodla být obezřetná.

*Ako si tak Ren kráčal ulicami, zrazu zacítil náraz do hrude. Pozrel na tvora čo ho napadol. Bolo to dievča, nízke, s kapucňou cez hlavu rovnako ako on. Premeral si ju pohľadom, aj keď sa cítil trochu divne, keď na ňu pozeral zvrchu, keďže bol od nej vyšší. Ustúpil teda o krok.* "To je v poriadku." *Povedal, a pokúsil sa o úsmev. Celkom mu to išlo.* "Mala by si si dávať pozor, kade chodíš, alebo aspoň mať zdvihnutú hlavu. Poznám ľudí, ktor by reagovali zle. A taktiež ľudí, ktorý by sa ťa tak zlakli, že by po nich nezostal ani tieň." *zasmeje sa, a trochu si pomasíruje rukou hruď, presnejšie miesto, kam mu vrazila hlavou.*

Její pohled byl z jedné stránky opravdu omluvný, ale napůl také bojový, protože byla připravena na vše - ten člověk prostě vypadal podezřele. Překvapilo ji však, když se usmál, to se její bojový výraz rozptýlil a nahradil ho letmý úsměv. Byla si jistá, že nemá do někoho vrážet, ale že by někdo reagoval hodně zle? To by ji nepřišlo jako přiměřená reakce, "Zle? Jak to myslíš...Zle," vyhrkla, jakoby ze strachu, ale možná v ní tohle chování vyvolával jeho nepříliš důvěryhodný...zjev. Vypadal skoro jako nějaký lovec, ale její liščí čich byl proti tomuto úsudku. Pak se smutně podívala na místo, kde si masíroval hruď - nebrala to jako dobré přivítání, tedy...Rozhodně to nebylo dobré přivítání. "Uhm, já jsem Mikazuki, říkají mi Mika..." představila se, aby tuto situaci nějak odlehčila.

*Nenápadne pozoroval jej bojový výraz tváre, ale nereagoval naň. Neprišiel do mesta hľadať problémy. Dnes si chcel len užiť pekný deň. Po chvíli sa však aj jej bojový výraz rozplynul, a tak si spokojne vydýchol.* "No, nejde o to, že priamo zle. Ale sú tu ľudia, ktorí proste hľadajú problémy. Občas im stačí aj zle sa na nich pozrieť. Stretol som takých. Sú to idioti." *pokojne jej vysvetlí, ako to myslel. Potom si zložil ruku z hrude, a pozrel jej do očí.* "Teší ma, Mika. Mne hovoria Ren, občas som len takzvaný šéfik, ale to preto, že som predseda školskej rady. A sem tam mi hovoria polovič-,," *Na chvíľu sa zasekol, pretože aj napriek tomu, že bol Polodémon, a niektorí čistokrvní s tým stále mali problém, a nazývalo ho tak, nemal by o sebe na verejnosti niečo také hovoriť.* "Rýchlo niečo vymysli, skôr ako to bude podozrivé, ty debil." *Povedal sám sebe. Celkom dobre napodobnil kašel, a dokončil.* "Sem tam mi hovoria polovičný. Vieš, chýba mi jedna oblička." *Povedal sprisahanecky, a zasmial sa na svojom osude. V duchu si pleskol po chrbte a pochválil sa za skvelú výhovorku.*

Přikyvovala, když ho poslouchala - ano, takoví lidé byli snad na každém viditelném (vlastně i neviditelném) rohu. Bylo jich snad více než těch, kteří problémy nevyhledávají, alespoň to tak Mika vnímala, z dosavadních zkušeností. "Máš pravdu, ale to bohužel na situaci nic nemění, takovým je radno se vyhýbat," zkonstatovala a pokrčila rameny - nehodlala se s takovými lidmi pouštět do řeči, ale v tomto případě očividně měla štěstí, opět více než rozumu. Nebyl čas přemýšlet. "Také mě těší, ehm..." toho jeho krátkého zaražení si všimla, naklonila hlavu na stranu a čekala na dopovězení jeho odpovědi, každopádně na tuhle jeho výmluvu mu skočila. Pak se ale zarazila nad tím, co řekl, "Huh, předseda?" překvapeně se pousmála, neočekávala, že tu potká někoho takového - vlastně se ještě nestřetla s nikým z akademie. Rozhodně neočekávala, že první, koho potká, bude předseda školní rady. Chvilku ho sledovala způsobem, jako by se podobal přízraku. Ani v podstatě nevěděla, co ten předseda dělá, ale znělo to jako něco hodně významného pro celou školu, "Takže až budu mít nějaký problém, můžu s tebou počítat?" zasmála se - vlastně si tímhle chtěla ověřit, jestli aspoň trošku tuší, co takový předseda provádí. Hlavně nenápadně...

"No, môžeš sa im vyhýbať, alebo keď už je neskoro, môžeš im dať lekciu slušného správania. Prípadne ti ju dajú oni, ale to je niečo iné." *uškrnie sa, a reflexívne sa rozhliadne cez ulicu na všetky strany. ani nevedel prečo to robí, bol to proste jeho zvyk.* "Áno, som predseda." *zopakuje, prikývne a ešte raz sa usmeje.* "Ak budeš mať problém s ľudmi, kľudne za mnou poď. A ak so školou, ak teda chodíš na tú istú akadémiu ako ja, tak tiež môžeš prísť za mnou. Ak ma teda nájdeš." *odpovie jej, a tiež sa zasmeje. Na chvíľu sa aj zamysli.* "Hmm, je jedna z nás? Chodí na Yokai? Radšej to zatiaľ budem hrať bezpečne. A ak sa opýta, na ktorú akadémiu chodím, niečo si vymyslím."

"Lekci říkáš," uchechtla se, "no, myslím, že takové lidi si každý musí náležitě vychutnat," nepochybovala o svých schopnostech - tušila, že když už by jim ošklivě neublížila, minimálně by se ošklivě popálili, doslova. Celý tento rozhovor hrál do prázdna, v podstatě se bavili o akademii a zároveň o ničem, ani jeden zatím název akademie neřekl. A přesně tohle z téhle situace dělalo situaci nedořešenou. Chvilku přemýšlela, jak trošku zastíněně naznačit, na jakou akademii chodí, aby se vůbec dohodli - musela to udělat tak, aby věděl, o čem je řeč v případě, že na tu akademii chodí, ale zároveň tak, aby ho to ani nenapadlo v případě opačném. Proto tu chodila s neodhalenými oušky, okolo bylo moc lidí, i když v tuto hodinu méně než třeba v hodinu jinou. Od hlavy až k patě si ho prohlédla a hledala nějakou známku nadpřirozena, od které by se mohla odpíchnout, ale nic takového nenašla. "Rene..." začala opatrně, "věříš na nadpřirozeno?" pronesla významným tónem a dívala se mu do očí - doufala, že její vážný výraz mluví za vše, ale pravděpodobně to nemohlo stačit. Chtěla však toto téma alespoň začít. Musela prostě vědět, o čem si může dovolit mluvit a o čem naopak ne.

"Áno, lekciu.. Hmm, vychutnať hovoríš? Považujem sa síce za gurmána, ale neviem.. Ľudia už pôsobia hnusne, nie to ešte aby som ich jedol." *zasmeje sa. Chvíľu ju pozoroval a vypočul si jej otázku. Vážne na ňu pozeral. Otvoril ústa k odpovedi, ale začal sa nekontrolovateľne smiať. Keď sa dal dokopy, povedal* "Hmm, nadprirodzeno? Záleží, čo považuješ za nadprirodzené. Možno to, čo ty za to považuješ, je pre mňa úplne obyčajná vec." *Uškrnul sa, ale spomenul si, že sme sa bavili o školách.* "Kým sme pri tom? Na akú školu vlastne chodíš? Ja chodím na, dá sa povedať, špeciálnu, alebo umeleckú. Treba mať špeciálny talent, aby si sa na ňu dostala." *odpovie jej, a rozmýšľa či to sformuloval dostatočne. Pokiaľ vie, tak v meste je aj umelecká škola, takže má krytie.* "Prakticky som jej aj povedal pravdu. Všetci tam máme špeciálny talent."

Ušklíbla se nad jeho odpovědí, ale také se musela zasmát, nečekala, že ten tajemno-děsivý kluk bude mít taky smysl pro humor, "Víš, jak jsem to myslela, každopádně taky je to jistý způsob...Vychutnání si něčeho," uchechtla se, když si opět vzpomněla na jeho teorii. Možná tu svou otázku pojala trošku zvláštně, tak... Jako by snad neuměla dát slova dohromady, a tak se začal smát. Rádoby se nafoukla a uraženě ho přejížděla pohledem, když se smál. Tohle však bylo jen hrané uražení. "Myslím tím třeba upíry, čarodějnice, démony,... lišky," pokrčila rameny a uhnula pohledem - vážně, co byl zač? Dělá si z ní legraci, testuje ji, nebo je na tom stejně a je prostě opatrný? Ještě více ji zmátlo, když popsal školu, na kterou chodí. Otevřela pusu, ale naprázdno, nevěděla, jak to vysvětlit, a tak se zarazila a rozhlédla se okolo, jakoby dělala, že něco hledá. "Ach... a-ano, dá se říct, že chodím také na podobnou školu, chtěli po mě něco jako... Dosvědčení o mých schopnostech," Aaaa, teď jsem v háji, pokud chodí na tu uměleckou školu, co tu blízko je, třeba se mě bude snažit najít a nenajde mě... Srdce ji bušilo jako o závod. Málokdy byla nervózní nebo nejistá, ale tahle situace ji do takového stavu dostala.

"Áno, myslela si to tak, že by som si tých ľudí mal nejako tepelne spracovať, potom sú lepší. Chápem." *zasmeje sa ešte raz, a je rád, že narazil na niekoho s podobným zmyslom pre humor, ako má on.* "Upíri? Sú to len komáre, čo majú takmer ľudskú podobu. Neviem čo na nich všetci vidia." *Samozrejme, stále môže hovoriť o tých filmových upíroch.* "Hmm.. možno naozaj existujú, čo my vieme?" *Chvíľu počúva, čo hovorí o jeho škole, a zamyslí sa nad odpoveďou. Toto napätie naozaj nemal rád. Ak bola človek, mohol by ju zastrašiť a tým umlčať. Ale čo ak je to lovkyňa? Alebo démon? Nevedel, čomu má veriť.* "A aké si robila skúšky? Môj talent je, že som skvelý klamár. *zasmeje sa, aj keď to nie je veľmi vtipné.* "A povedal by som, že viem tancovať s hadmi, ale nie je to priamo tanec. A tanec ešte k tomu znie príliš homosexuálne." *zasmeje sa znovu, pretože už ani sám nevie, čo iné robiť.*

Zakroutila hlavou a zasmála se, "Tohle tu začíná zavánět kanibalismem, možná bych se měla co nejrychleji klidit z cesty," upozornila sama sebe a zahrála, jako by byla ve střehu, pak tenhle postoj ale povolila a opět se zasmála. Napříč tomu, jak měla z tohohle člověka zpočátku respekt, teď to vypadalo, jako by se znali roky. Zvláštní, opravdu. Už se chtěla radovat, když jí odpověděl, ale pak najednou utlumil její nadšení odpovědí typu: "možná to tak opravdu je, možná ano, možná ne" - co já vím. Takováhle odpověď byla tak neutrální, že ještě prohloubila její vnitřní napětí, a tak se nadšený výraz změnil ve výraz šedého kamene. "Já...Řekněme, že vydržím dlouhou dobu u ohně, dotknu se ho a nespálí mě," zbystřila. Nebyla to moc nápadná odpověď? "Rodiče říkávali, že jsem pyrowoman," dodala raději se smíchem, no, nebyla to pravda. Jen se zatím nesměla prozradit, pokud byl člověk, nebo lovec. Lovec by byl pravděpodobnější, vypadal na to, a tak... To nemuselo být dobré. Hadi říkáš? Mám ráda hady," řekla s úsměvem, ale ten úsměv už jí tak sám od sebe nešel. Byla z téhle situace nervózní. Ten chlápek mohl být nebezpečný, anebo také ne... Ale to vědět nemohla. Už chtěla vědět pravdu, pomalu, ale jistě ji přemáhala zvědavost, nevěděla, jak dlouho ještě vydrží pouze naznačovat.

"Kanibalizmus by to bol, keby som jedol členov svojho druhu. Ale ja nie som človek." *Zasmeje sa, ale potom si uvedomí, že to povedal priamejšie ako by chcel.* "Som oveľa viac. Som boh." *povie egoisticky, ale zase sa zasmeje. Dúfa, že mu to prejde.* "Dlho pri ohni hovoríš? To môže byť efektívne, ale nie je ti pri ňom potom teplo?" *opýta sa zaujato, a pri slovách pyrowoman sa schuti zasmeje* "Máš rada hadov? Naozaj? To málo kto. Teš ma to." *Usmeje sa, a dlho rozmýšľa, či vyplazí svoj hadí jazyk, alebo nie. Nakoniec ho len trochu povystrčí, ale všimne si to jedine, ak sa bude pozerať priamo na neho.*

Na chvilku se zarazila a sledovala ho - pak zase však všechno obrátil. Nevěděla, co si o něm má myslet, mátl ji. Už si myslela, že to má, ale on jí zase tu její představu vzal, jak ošklivé. "Takže bůh, říkáš, hmm..." podívala se do dálky, "Jaké mají takoví bohové schopnosti, co dokážou?" ušklíbla se a vyčkala si na odpověď. Sakra, tohle bylo tak vyčerpávající - taková dlouhá chvíle bez odpovědi. "Mimochodem, na jakou školu tedy chodíš? Jsou tu dvě...umělecké školy, jedna je dejme tomu pro zvláštní případy, pro někoho, kdo umí více než ostatní, daleko více," prohlížela si ho s úsměvem, jak moc už tohle chtěla mít z krku, ale prozradit svou existenci bylo nebezpečné, musela trošku riskovat, "tam chodím já," mrkla na něj, ale zároveň si ho ostražitě prohlížela. Stejný výraz, jaký měla, když ho viděla poprvé - výraz, který respektuje. A přitom to mohl být jen obyčejný člověk, ale pravděpodobně nebyl, nezdálo se jí to tak, ty narážky něco naznačovaly. "Ach ano, oheň," pousmála se, natáhla před sebe ruku, ale jakmile si všimla, že nechtěně vytváří ohnivou magii, ruku schovala do kapsy, doufala, že to bylo dostatečně rychlé, "Je to něco, co mě uklidňuje, je mi teplo, ale nepálí to," zasmála se.

"No dobre, nie som tak úplne boh. To, že som polovičný je pravda, takže som skôr.. poloboh." *uškrnie sa* "A čo dokážem? No, som veľmi ohybný. Dokážem rýchlo behať.. Viem veľmi dobre variť! A tak podobne." *zamyslene jej vymenováva svoje schopnosti, a počíta ich na prstoch* "Takže chodíš do školy pre špeciálnych? Nepôsobíš, že by si potrebovala špeciálnu starostlivosť." *Priblíži sa k nej, a zblízka si ju obzerá.* "Nie, prepáč. To bol zlý vtip. Ale kým sme pri tom, keď vieš, že existujú dve školy pre nadaných, vieš o existencii Yokai." *Povie, akoby si tým bol istý, a stíši hlas.* "Takže patríš k nám?Alebo si lovec?" *Opýta sa nekompromisne, a pomaly sa pripravuje na prípadný boj. Dovolí, aby sa jeho zreničky zúžili, a tak jeho oči pripomínajú hadie.*

S takovým šklebivým úsměvem poslouchala, co jí říká, ale jedno slovo z těch mnoha ji zaujalo, "vaříš?!" vypískla nadšeně a kdyby se jí podíval do očí, viděl by v nich pravděpodobně jiskřičky nadšení. Mika si olízla rty a vypadala, že rázem dostala chuť k jídlu. "Řekněme, že by tu spíš měla být zvýšená starostlivost o ostatní, pokud mě budou štvát a vyskytnou se čirou náhodou v mé blízkosti," uchechtla se, ale pak se trošku zamračila po jeho dalších slovech - pravděpodobně by ráda svými malými pěstičkami začala bušit do jeho hrudi, ne, že by to bylo něčemu platné, ale třeba by se poučil, že by si z ní neměl dělat legraci. Povzdechla si a sledovala ho - mohl blafovat, ale netušila, proč by to dělal právě teď, mohla by přestat být přehnaně opatrná, ale na druhou stranu... V tomto světě není opatrnosti nikdy dost, všimla si jeho hadích zorniček, a tak se rozhodla urychleně odpovědět, "patřím k vám, hádě" řekla, tentokrát již s úsměvem, nikdy nevydržela dlouho naštvaná, "Takže si ze mě děláš legraci minimálně od té doby, co jsem řekla, že existují dvě školy, hm..." odfrkla si, podívala se stranou a hrála si na uraženou.

"Áno, varím. A veľmi dobre." *spokojne (a egoisticky) sa usmeje.* Hovoríš, že ak ťa budem štvať, niečo sa mi môže stať? A neštvem ťa už snáď?" *trochu sa zasmeje, pretože to je trochu irónia. Ale len trochu. Potom sa však zamračí.* "Nehovor mi háďa. Ja som fakt už len polovičný. Pokiaľ viem, rasa serpentov je už vyhynutá. A chcel by som povedať áno, ale až teraz som si uvedomil, že len my vieme o tom, že sú dve školy. Bral som to ako všeobecne známy fakt." *zasmeje sa, pretože vlastne oblbol aj sám seba.*

"Hmm? Zní to lákavě - myslím si, že jsi byl právě pověřen novým úkolem, uvařit mi něco dobrého," uchechtla se, už byla zase v pohodě, "V podstatě áno, no, očividně mě ještě neštveš dost, myslím, že se budeš muset snažit víc, navíc... Těžko říct, zda by pro začátek bylo dobré ublížit předsedovi," pokrčila rameny a mrkla na něj. Byl to částečně vtip, i když opravdu jen částečně. "Uhm, myslím, že pojmenovat tě třeba "hroznýš" je daleko horší než hádě, že? Nu dobrá, nechám toho," Ale jen pro tentokrát... Vítr se trošku rozfoukal, a tak si Mika očividně už ze zvyku chytla kapuci, která ji málem spadla z hlavy, "Uhm, je tu spousta lidí, proč jsi vlastně tady?" zeptala se překvapeně a po očku ho sledovala, měla pocit, že jakmile jí řekl, co je zač, spadlo z ní něco těžkého, velký balvan. Atmosféra se uvolnila, a tak se uvolnila i Mika.

"Môžem ti uvariť niečo dobré, ale nie teraz. Pozval by som ťa k sebe, ale na to je šte príliš skoro. Možno zajtra, ak sa stretneme." *zasmeje sa, a jedným okom na ňu mrkne.* "Nehovor to dvakrát, lebo naozaj ťa začnem štvať až moc. A nie, nebol by to dobrý nápad. Ale ževraj pečený had chutí dobre. Ale nechutnal som ho, to by už naozaj bol kanibalizmus." *teraz sa naozaj len slabo uchechtne. Má hadov rád, ale nie na jedenie.* "Hmm, prečo som tu? Ani neviem. Nemal som čo robiť, tak som sa išiel prejsť. A vidíš to, narazil som na teba. Nie je to skvelý deň?" *opýta sa jej so spokojným výrazom tváre, a pozrie sa na to, ako si pridŕža kapucňu.* "Schválne, čo tam pod tou kaucňou skrývaš?"

"Hmm? Zítra? Možná?" nespokojeně zavrtěla hlavou, něco takového se jí nelíbilo. Takhle jí udělat chutě, a pak to opět pohřbít? No, to pro něj bylo typické... "Neříkej? Takže říkáš, že pokud mi to jídlo neuděláš, můžu si dát pečeného hada?" uchechtla se, musela si prostě rýpnout, když jí to takhle předpřipravil, moc ji to lákalo. "Ach ták," pronesla jednoduše, když se ho zeptala, proč tu vlastně je. Na nic lepšího neměla čas, protože měla moc práce s tím, aby tu náhodou lidem neukázala, co nechtěla, "mhm? Nééé, teď ne, možná zítra, jestli se potkáme," otočila jeho větu proti němu a uchechtla se - takové chvilky si opravdu užívala, když si mohla rýpnout a trošku provokovat.

"Vieš čo? Ja ti dám svoju adresu. Zajtra môžeš prísť, a ja ti niečo dobré navarím." *pousmeje sa, na lístok čo mal vo vačku napíše svoju adresu a podá jej ho.* "Áno, ak ti náhodou nenavarím dobre, môžeš si podať mňa. Ale budem sa brániť, aby si vedela." *Zasmeje sa, ale upozorní ju o svojej obrane s úsmevom. Keď proti nemu použije jeho vlastnú vetu, uškrnie sa, ale prikývne.* "Tak teda fajn. Zajtra prídeš, ja ti navarím, a ty mi ukážeš čo skrývaš pod kapucňou. Výhodný kompromis. Ale teraz, ak ma ospravedlníš, musím už ísť. Tak sa teda maj." *Rozlúči sa s ňou (prípadným objatím), ešte raz s ňou skontroluje, či má jeho adresu. Potom odkráča preč, ešte raz jej zamáva, keď je asi sto metrov od nej, a potom už naozaj odíde.*

"Ach, díky..." zamumlá a vezme si od něj lísteček s jeho adresou, chvilku vypadala vážně, jak si prohlížela nápis na lístečku, ale pak se musela zasmát jeho dalším slovům, "No, zvážím tvou nabídku, ale nejspíš mám na to hady moc ráda," pokrčila rameny, ale stále si nervózně přidržovala kapuci, zvlášť, pokud se okolo mihl někdo, koho neznala, pravděpodobně obyčejný člověk. Ach, to by bylo vysvětlování! Trošku si povzdechla, když ji Ren takhle odpověděl, ale nakonec kývla, "Nu dobrá, ale abych pravdu řekla, velkou radost z toho nemám," mrkla na něj - no, nebyla zvyklá svá ouška někomu ukazovat, ale musela si zvykat, na akademii to tak prostě bude mít, nemá tam smysl stále chodit s kapucí, stejně by byla odhalena, a vlastně ve světě démonů by neměla mít takovéhle zábrany. Na oplátku mu mávne a rozhodne se, že prozatím zaleze někam pod střechu, aby na ni tolik nefoukalo. Stále tu bylo hodně lidí, byla z toho trochu nervózní, navíc být sama v ulicích mohlo být svým způsobem nebezpečné, a proto se raději sebrala a kráčela na místo, kde by mohlo být lidu méně.