Ulice mesta

Nemá v pláne ísť domov, vôbec nie. Dnešný deň bol príliš nudný na to, aby sa rozhodla pakovať do hajan a s lovcom, ktorého stretla sa zabaviť nemohla, takže sa rozhodne prejsť ulicami- možno niekoho stretne. Stále vo svojich letných šatičkách farby nevinnosti a koženej bunde, čo by ju mala zahriať. Už bolo dosť neskoro, tma zakryla ulice, ktorým chýbali škaredé pouličné lampy. Našťastie, alebo skôr nanešťastie, na tejto bola presne jedna pouličná lampa, no a tá bzučala akoby sa chytala skonať a o blikaní toho jej oranžového svetla ani nehovoriac. Prejde okolo partičky opilcov, od ktorých sa dží, čo najďalej a ignoruje ich, keď v tom zbadá na neďalekej lavičke... anjel? Dobre, buď je to démon alebo bol v meste nejaký zraz tých ľudí v kostýmoch. Osvetlenie jej nedáva dosť dobrý výhľad a tak ide ďalej po ulici, no keď už je dosť blízko tak zaváha. Toto sa ťa netýka, choď ďalej. Budeš z toho mať len problémy.. ale.. Čím viac ľudí ju uvidí, tým väčší problém bude.. Presviedča sa, že má ísť ďalej, ale nohy ju nasmerujú práve k osobe na lavičke, ku ktorej sa trošičku skloní, pričom si ju obzrie. Vyzerá do zle. Dosť zle. Jemne ňou potrasie. Hej, si pri vedomí? Prvá otázka. Nebude sa pýtať či je v poriadku, je jasné, že nie je. To je jedno, aj tak ťa odtiaľto musíme dostať. Ak si teda pri vedomí, tak sa o mňa opri. Prečo by jej vôbec mala veriť? Možno tu práve čaká na pomoc od niekoho iného- dosť nepravdepodobné.

Kráčal som tmavou ulicou a bol som zaplavený do svojich myšlienok. Nebudem vám hovoriť o tom aké boli no zmáhali veľký boj. Snažil som sa zistiť, aký vlastne som, lebo sa mi zdá, že som stratil sám seba. Alebo, žeby to bol len skrat? No neviem, ako to bolo možné ale na chvíľu som niečo začul a to vytrhlo moje zamyslenie. Ten zvuk bol ale stále hlasnejší a hlasnejší. Šiel som ďalej ale to už som bol vlastne na jednom moste z ktorého by nikto z nás určite spadnúť nechcel, lebo by z neho asi nič neostalo a ja som kvôli roztomilému stvoreniu s nevinným pohľadom a chlpatými uškami vkročil práve naň. Sedel som na kraji zábradlia a pozeral sa pred seba, nechápajúc, ako sa to tam dostalo. Pozrel som dole a pousmial som sa. Ako dlho si človek vôbec uvedomí, že letí dole? Napadlo mi a hypnotizoval som pohľadom tyč, ktorú som mal tak meter pod nohami, možno meter a pol. Zosadol som za okraj, že som bol za cestou a nohy som mal len na rímse.

Nohy ji zavedli na jednu z ulic, ulic, kde bydlí. Najednou ucítila studený noční vánek, no poměrně příjemný, což ji zaráželo. Jak se blížila domů, vánek byl silnější, ale z tohoto přemýšlení ji vytrhlo něco...spíše někdo. "Holčičkooo, copak tu děláš sama, takhle pozdě v noci, kdepak máš přítele?" promluvil na Miku nějaký muž, mohlo mu být tak okolo třiceti. Ani nevypadal opile, a tak ji zaráželo, proč na ni takhle mluví. Na hlavě už měla kapuci, protože se zase dostala k civilizaci, kde mohlo být mnoho lidí. Očividně na jednoho narazila, anebo... Nebyl to lovec?
Naprázdno polkla a jen se zatajeným dechem pozorovala, jak se přibližuje. Couvla, o krůček, Ty hloupá! Necouvej - bude si myslet, že máš strach, využije toho! zanadávala si v duchu a už zůstala stát, aniž by se pohnula. Vzduch okolo ní se oteplil, takový teplý vzduch sahal až k mostu, od kterého byla asi 100 metrů. Měla přes něj cestu domů. Vzdorovitě sledovala toho muže, pohledem se ho snažila přinutit k tomu, aby se více nepřibližoval, jen se na to však zasmál, vůbec ho to nezastavilo, "notak, neboj se - ukaž se mi celá, jen se chci trochu pobavit, co je na tom?" cukla sebou, a přitom se tak moc snažila se ani nehnout, nepromluvit, jako socha. Tenhle muž se jí však hnusil a když natáhl ruku k její kapuci, křečovitě zavřela oči a čekala, co se bude dít. Nechtěla mu ublížit, neubližovala bezdůvodně lidem, byli tak...Slabí, v podstatě. Nesměla. Cítila to tak, "Hmm, tak dobře, kapuci ti nechám, ale půjdeš blíž," oznámil ji s úchylným úsměvem ten člověk, teď už si byla jistá, že to nebyl lovec, skoro stoprocentně. Přitáhl ji k sobě a vytáhl ji tričko, jen o pár centimetrů, protože Mika bleskově začala rukou stahovat látku dolů. Měla strach, lhala by, kdyby tvrdila, že nemá. Měla strach z člověka, jak smutné
"Nechte mě být!" vykřikla - už to nevydržela.

Ten ledový vzduch se blížil, a právě v pravou chvíli se objevil člověk, tedy démon, který ten chlad produkoval. Vytřeštila oči, když si ho prohlédla, Kazuma... sklopila pohled, styděla se za sebe. Proč se nebránila? Důvod byl jednoduchý. V tu chvilku se cítila nějak slabě, možná psychicky, možná fyzicky. Spíš byla zaskočená, vyděšená, a tak netušila, jak reagovat. Dříve nebo později by se pravděpodobně probrala a tomu úchylákovi by ublížila. Proč to ale neudělala dřív? Sakra! To už tu byl Kazuma, ani se na ni nepodíval. Myslela, že se propadne hanbou do země, také by se mu v tuhle chvíli nebyla schopná podívat do očí.
Byla prostě moc hodná, anebo ji přemohl strach? Netušila... A tušit nechtěla.
Ten muž se zatím zachvěl, když se podíval na ledem pokryté nohy, a pak na Kazumu, "u-ušetři mě, nikdy to neudělám, slibuju!" tvářil se opravdu vyděšeně, chvěl se, ale ne o moc více než samotná Mika.

Dívala se do země - hlavu zvedla ve chvíli, kdy zaslechla křik, křik toho muže, ani nic neviděla, protože před ní byla stěna. Jen přivřela oči a zakroutila hlavou. Možná si občas hraje na drsňačku, ale dnes se dozvěděla něco nepěkného. Prostě nedokázala, spíše nechtěla zabít člověka. Byl to jen člověk, jí to bylo proti srsti. Nebyl to démon, přestože se bránit chtěla, dostala strach, že ho zabije, a pak bude mít na rukou jeho krev. Podívala se na Kazumu, jen na vteřinku, pak uhnula pohledem. Jak očekávala, nezvládne to. A po těch jeho slovech jen převzala kočku, skousla si ret a sklopila pohled, opět k zemi, "J-já..." fňukla a opřela čelo Kazumovi o rameno, raději by se někam zahrabala, ale co by udělala dál? Opět jen zbaběle uteče?Ne... Znovu ne, "dě...kuju," pípla a zachvěla se. Ne zimou. Já pitomá! zaznělo jí v hlavě - vážně, tohle dokázalo dokonale potopit její hrdost. Nechala se zachránit Kazumou, ještě kdyby alespoň získala předtím odvahu se bránit. Ale kdoví, co si teď myslel... A z toho ji bylo snad nejhůř.

Nevesele se zasmála, když jí tohle pověděl. Ta neveselost v tom tentokrát byla cítit, přeci jen její pocity ji teď bodaly jako malé neviditelné dýky. Nedaly pokoj. A divila se? Ještě ta jeho slova... Nemohla se zbavit pocitu, že mít na rukou krev takového člověka by bylo lepší než to, co cítila teď. Jen ji zajímalo - dostavily by se v takovém případě výčitky svědomí? Však by to byla jen sebeobrana, a proto chápala Kazumovo pohoršení, "Jsem...zbabělec, nedokázala jsem prostě...zabít," slova se jí zadrhávala na jazyku, nechtěla je vypustit, ale musela - za co ji teď Kazuma měl?
Rukou pevně stiskla jeho tričko. Na jednu stranu chtěla utéct, nikdy ho už nepotkat - tak trapně se cítila. Na druhou stranu chtěla, aby tu byl s ní, aby ji podržel, potěšil... Jak sobecké. Opravdu se cítila strašně - psychická bolest je silnější než ta fyzická. Byla smutná, to ano, ale zároveň byla naštvaná - ne na toho úchyla, na sebe. Když cítila Kazumovu ruku na její hlavě, přivřela oči, které přesto nebyly spokojené. Kazumo...co si o mě teď myslíš?... nemohla se zbavit toho pocitu, že její hrdost byla navždy pošpiněna - prostě se měla bránit, a to i za cenu toho, že by ho zabila, snad je to pro ni poučení pro příště.

Možná radši nechtěla vědět, co si myslí, přesto se ale odvážila po takové době kouknout Kazumovi do tváře, i na chvilku do očí. Ale bylo to, jako by zkoušela vyčíst jeho pocity. Pak si náhle povzdechla, dřepla si a pustila lehounce kočku na zem. Pak se opět zvedla a sledovala, jak se kočka začala lísat Kazumovi k nohám. Objal ji a ona ucítila útěchu, přesto však z něj cítila něco chladného vůči ní, ano, co také měla čekat? Doplatila na svou slabost. "Máš... Pravdu, " zamrkala a trošku chabě se usmála - cítila se nesvá, neměl to vidět, ale přesto ji chtěl doprovodit, překvapilo ji to. Ale pravděpodobně chtěl mít jen čisté svědomí, po tom všem... "Tak...Pokud chceš, budu jen ráda," přiznala, a znovu koukla do strany. Bylo na ni vidět, že ji to dost trápí, ale Kazumovy pocity ovlivňovat nechtěla, nebylo by to fér.

Cukla pohledem, ty jeho oči se jí moc nelíbily. Bylo ji jasné, proč se zlobí, ale nemohla to přijmout. Pravděpodobně, kdyby proti ní stál lovec, člověk, ale přesto lovec... Nezdráhala by se obrany. Šel by proti démonům, proti ní, chtěl by ji zabít a nebyl by tak slabý jako obyčejný člověk. To bylo jiné. Přesto ale, i když by to pravděpodobně jen tak nepřiznala, i toto ji přineslo ponaučení. Povzdechla si po jeho slovech, ani mu na to neměla co říct - měl pravdu, ale znovu už to nepoví. Její hrdost byla na bodu mrazu, a áno, ji na tom záleželo, i když to nebylo zdaleka jediné, na čem ji záleží. Pustil ji a podíval se na ni pohledem, který... No, bylo to jako kdyby ji káral starší bratr za něco, co dělat neměla, za špatné chování. Otočila se k němu zády a povzdechla si nad vlastním chováním, "dobře...Pojďme," vyrazila směr její byt.

Přesun SEM

Potácala sa po uliciach mesta s ňou, nevedno kam, ale niekam sa určite dostanú, to je isté. Nebola jej dokonca ani zima, aj keď ju pri opustení bytového komplexu ofúkol vietor, ktorý jej hodil skoro všetky vlasy do tváre, ktoré musela ohrnúť. Nachádzali sa v centre mesta, takže neexistovalo, aby na niečo nenatrafili a vualá, zdá sa, že jej spoločníčke sa už niečo pozdáva. Počula duniacu hudbu, ktorá sa predierala von cez steny klubu, takže si rovno obzrela vchod a neónový nápis nad ním, pričom sa pousmiala. Poďme prikývne, no aj tak to bolo jedno, keďže Cornelia už stála vo vnútri a tak ju len nasledovala vo svojich vysokých botičkách. Akonáhle vstúpi dnu, tak ju ovalí hlasná hudba a fialové svetlo, no žeby jej to vadilo? Vôbec nie. Vlastne je to tu pekné. Tušíš? Len nadvihne obočie, ale nič to neznamená. Radšej si pozrie ľudí, čo sú v klube a zaujmú ju najmä tí na parkete, pričom si nenápadne olízne spodnú pery. Hej, je to tu pekné pritaká napokon, keď sa posadí, pričom pod nohami cíti hýbajúcu sa podlahu.

*Příjdu sem oblečený v napůl zapnuté mikině a rozhlédnu se po lidech, kteří jsou v baru. I když mě zajímá jenom ta rádoby gotička, kterou jsem sem viděl přicházet v doprovodu té roztomilé blondýnky. Všimnu si jich na druhém konci parketu, tak se jako duch protáhnu až k boxu, který je hned vedle toho jejich a zatímco si objednám pití, hledím lehce očividně na tu gotičku. Nevím co, ale něco mě na ní fascinuje.*

Cíti priesvitnú časť šiat, ktorá sa letmo dotýka jej lýtok, keď nohami prepletá, aby sa dostala do boxu, kde sa Cornelia usadí, no nie je rozhodnutá tam pobudnúť dlho- predsa len sem neprišli klábosiť, či hej? Oh, mám tu česť tu byť s vymetačom parketu? Tá otázka znie dosť pobavene, viac menej na ňu ani nečaká odpoveď, keďže je to len taká poznámka do halleluja. Prekríži nohy, kým sedí a napokon svoju pozornosť vráti Cornelii, keď si ju premeria modrými očkami v tom fialovom svetle. Čokoľvek, čo vyberieš. Nebola nejak vyberavá, čo sa týkalo pitia v klube, alko či nealko- nie je to jedno? Jej teda hej. Zrazu však metalistka naproti nej vyplazí jazyk a tak najprv prekvapene zaklipká očami a následne sa obzrie, aby sa uistila či to bolo niekomu inému alebo jej. Všimne si chlapa. Bolo to naňho? Po chvíľke počúvania toho dunenia sa jej aj celkom zdá ako hudba, takže si len poklepkáva nohou a čaká. Dáva tomu päť minút a potom sa rúti na parket aj s Corneliou, ale ešte vyčkáva.

*Když na mě Cornelia vyplázne jazyk pousměju se a prohrábnu si vlasy a upiju lehce z poháru a opřu se o opěradlo a dál jí letmo sleduju, zatímco sleduju i parket plný rozdováděných podnapilých smrtelníků. Příjde mi to jako zajímavá zábava. V tom si vzpomenu, že jsem vlastně nechal Alex v bytě samotnou a praštím lehce hlavou o stůl, když si uvědomím co jsem za vola*

Ledabolo ju počúva, teda- snaží sa, ale cez tu duniacu hudbu je to dosť ťažké, takže sa jej pozrie na pery. Čítanie z pier? Prečo nie? Aj tak to ide! Len čo z nich vyčíta, no. Nepochybuje však o tom, že s touto gotičkou bude zábavy ešte dosť, takže len so smiechom prikývne, dúfajúc, že nepadla nijaká otázka- To by bolo trapné. Pozoruje ako sa Cornelia prediera davom vrtiacich sa ľudí a úprimne- nebola jediná a vyzeralo to celkom vtipne. Napokon sa jej sa jej však podarí vrátiť s dvoma pohárikmi a tak si od nej jeden vezme, ktorý vypije na jeden dúšok, keď si priťuknú. Načo sa s tým patlať? Toto máličko jej nič nespraví. Potom sa už len postaví, chystajúc sa vyletieť na parket- metaforicky, samozrejme. Krídla nemá. Poďme vyjde z boxu a Čapne za ruku čakajúcu Corneliu, ktorú zatiahne na parket, pričom sa pozrie bokom na podivného chalana, čo si oplieska hlavu o stôl. No, každý sa baví inak. Už pri chôdzi trošičku pohupovala bokmi, no napokon sa dostali doprostred parketu, kde bolo o menej ľudí, našťastie tých ako tak pri zmysloch. Dunivá hudba sa jej pomaly dostala do tela a ona sa uvoľnila. Veď prečo nie? A možno to bolo tým "prípitkom".

*Přestanu poslouchat jejich rozhovor, zaplatím za colu a zmizím v davu lidí ven na ulice*