Okolie mesta

Sledovala, jak se tím ledem láduje, poměrně ji to bavilo, budeš mít v žaludku žabinec, napadlo ji, když pořádal druhý led, a pak s poměrně vážným výrazem poslouchala, co povídá, "Takový život by byl suchý," povzdechla si, tohle na ni znělo moc chladně. Chladně doslova, ona byla jiná, čišel z ní žár a přesně taková i byla, horoucí, do mnoha věcí se vrhala po hlavě, ráda si užívala života, ale to jen tak bez důvěry v někoho jiného bylo hodně složité, ne-li nemožné, "a smutný..." tohle byl zase její názor. No, také jí řekl o tom, že se vlastně vůbec nebojí. Tomu se jednoduše nedalo věřit, jeho neverbální komunikace mluvila za vše. Proto se jen uchechtla a ouška pod její kapucí se také zahýbala, jako by sama měla city. Nechala raději ten jeho strach být, stejně to nepřizná, ale bylo to přirozené, "Hmm..." opřela se o strom, který zastíral pohled do města a shodila kapuci, snad jen na chvilku. Teď mohl Kazuma vidět sněhová roztomilá ouška, které Mike jen tak ledabyle trčela z hlavy.

Poslouchala ho a šklebila se u toho, takže pán je herec... Odvodila a trošku přimhouřila oči předtím, než na to zareagovala, "Hádám, že momentálně nejsem v dobré pozici...Má upřímnost proti tvému herectví. Jak mám vědět, kdy si nevymýšlíš, kdy si před obličej nedáváš "masku"? broukla a trošku si povzdechla. To bylo nevýhodné. No, pak si sundala kapuci, když tak žádal. Opřená o strom nervózně modrýma očima brouzdala po okolí a hledala sebemenší pohyb. Z takového rozhlížení ji ale vytrhlo, jak se Kazuma pohnul směrem k ní. Byl to nejistý pohyb, ale přesto... Předtím sebou cukl, když udělala krok k němu, a teď jde dobrovolně. Strach snad při pohledu na její liščí ouška opadl? Zahýbala s nimi a nadzdvihla obočí, "Lidé? Schovávám je. Kdyby se ale náhodou stalo, že je někdo uvidí, svedu to na cosplay," zasmála se, "každopádně to by mohlo bolet, kdyby to chtěl někdo zkoušet... No, nakonec by to pravděpodobně bolelo nás oba, vydechla.

Když si všimla, že se ji dívá do očí, nemohla jinak než věřit mu, co říká. Pravděpodobně chybu nedělala, i když tak jistá si tím být nemohla. Každopádně pokud je toto jeho pravá povaha, což by celkem odpovídalo popisu yuki ningen, alespoň už ho mohla pro příště lépe odhadnout. Pohledem neuhýbal, neuhnul ani předtím, ale byl podstatně nervóznější než teď. Možná to mohla svést na to, že netušil, jestli tato malá lištička nezaútočí. Teď už se mohl přesvědčit o tom, že tak to nebude. "Ještě bys jim udělal z jeviště mrazák,"ušklíbla se a už se nadechovala k dalším slovům,"Když jsme u toho, asi chodíš na Yokai akademii, že? Jaká třída?" zajímala se, tedy...Spíš ji zajímalo, jestli se ti dva, až se teď rozloučí, ještě někdy setkají. Mohlo by to být zajímavé.

"To si myslíš ty - lidé obvykle nevyhledávají mínusové teploty," ušklíbla se, ale tušila, že lidé by to neměli jednoduché ve společnosti ani jednoho z těchto dvou. Pak si poslechla, v jaké je třídě a zasmála se, "Ale copak copak? Nejsi snad rád? Budeš tam mít známou," dodala pobaveně, to byla dobrá náhoda. Zajímalo ji, kdo vymyslel něco takového - dát youko a yuki ningen do stejné třídy, museli tušit, že v tom bude jistý problém, ale Kazuma měl štěstí na typ youko, který potkal. Její arogance nebyla tak silná, bránila se jí, a tak si jen prostě řekněme...Hodně věřila. To teplo z ní ale vyzařovalo, s tím nic provést nemohla. Mika však do sebe nenechala jen tak rýt, i když toto jako nějakou provokaci nebrala, prostě se musela smířit s tím, že takový zpočátku Kazuma bude.

Pokrčila nad tím rameny a uchechtla se. Byla stejného názoru, ale jí nevadila ani ta zima, v tom možná měla jistou výhodu - při zimě se vždy může doobléct, v jejím případě i zahřát, ale co dělat ve velkém teple? Možná tak maximálně cucat led jako Kazuma. "Víc poznat? Nó, já s tím nemám problém," uchechtla se, protože tušila, že Kazuma je tu ten, kdo má s tímhle problémy. K té jeho fotce se raději nevyjadřovala. Neměla to ráda... Focení. Navíc se pak cítila poměrně nechráněná, jakoby v nebezpečí, když ji někdo vyfotí s odkrytou kapucí, ale nedala to před ním najevo - proč? Tušila, že kdyby ukázala, že ji to vadí, naschvál by ji tím provokoval. Proto zírala, když ji v rukou přistál jeho mobil. Podívala se na něj a viděla políčko pro telefonní číslo. Z pohledu upřený na mobil okamžitě přelétla na Kazumovu tvář a nevěřícně zamrkala, on však uhnul pohledem, wow, no dobrá, pomyslela si a s úsměvem nacvakala své telefonní číslo, "postřeh," řekla, než mu mobil hodila zpět - fotku mu tam nechala, přeci jen, pokud ji nějak nezneužije, což neočekávala, mělo by to být v pořádku, navíc... Hmm, nevypadala na té fotce tak špatně, tak proč ne? Kazuma ji však překvapil, dalo by se říct, že teď udělal něco nepředvídatelného.

Bylo ji jasné, že se přiblížit nechce, no, žádná novinka a svým způsobem to chápala. Přestože se snažila tlumit žár, který z ní vycházel, stále byla youko. "Hmm?" nečekala, že myslí něco jiného, tušila, že mluví o tom čísle, když se ptá na laskavost, ale překvapilo ji, co řekl, "No, není problém, ale víš, co pomáhá na fóbie?... trošičku se zašklebila a udělala opět jen jediný krůček k němu, "léčba šokem," informovala ho s úsměvem. Užívala by si to, něco takového. Vlastně by ani tu laskavost, kterou ji nabízel, nepotřebovala. Ale když už nabídl..."Dobrá, řekněme, že to zní fér. Laskavost bych si nechala na později," pokrčila rameny, kdoví, kdy se jí takový dluh mohl hodit. Na nějaký útok, anebo něco podobného? Spojenec se hodí vždy, jaká by to byla neporazitelná dvojka - oheň, led a voda...Co na to platí?"Mohli bychom začít tím, že se ani nehneš," řekla vážným tónem a zahýbala oušky, tušila, že to se jí ale lehce říká. Kdyby někde viděla obřího pavouka, asi by také utíkala co nejdál, a to okamžitě, "varuji tě, jakmile se pohneš, bude to muset jít po zlém," netušila, jak na něj tato slova budou působit - jestli se bude bát daleko více než předtím, anebo jestli ho to přiková k zemi a nepohne se, ale v podstatě to bylo jedno.

Všimla se nedůvěry v jeho očích, stejně tak to naznačil slovy - odfrkla si, "tohle je fóbie, že? Víš, jak se léčí jiné fóbie? Když se bojíš pavouků, jednoduše tě dají do místnosti s pavouky, pokud je to tedy podobné, tímhle stylem to půjde..." nevěděla, proč mu chce pomoct, snad, že by z toho v budoucnu mohla těžit nějaké výhody. V podstatě se ji ale mohlo také hodit, kdyby se jí bál, každopádně ona si nepřátele dělat nechce, a tak tohle pravděpodobně bude výhodnější možnost - pomoct mu. Po jeho poznámce o rande se jen zašklebila a mezi prsty si připravila ohnivý plamínek, "Kazumo... Nejsi v pozici, kdy bys mohl provokovat, uvědomuješ si to?" zasmála se a o kousek se přiblížila. Zajímalo ji, jak dlouho vydrží necouvnout, jak moc je v něm ta fóbie zakořeněná. Momentálně od něj stála asi 7 metrů, a tak udělala další krůček dopředu, šla pomalu, aby měl čas couvat, to bylo součástí zkoušky.

Zakroutila hlavou a uchechtla se, "ouu, tak jedna lištička by ti nestačila?" povedala až skoro svůdným tónem. No, nepřestávala se k němu opravdu pomalu přibližovat. "Nono, tím si nebuď tak jistý, hodlám tě dostat na pokraj tvého strachu, pak už se ti nebude chtít provokovat," cítila chlad a jak se přibližovala blíž a blíž, už ji byla trošku zima, a tak musela proti chladu bojovat svými způsoby - přestala potlačovat teplo, které vydávala a trošku se na Kazumu zamračila, "neper se se mnou," doporučila mu, tentokrát už méně příjemným tónem. Zrychlila a za chvilku byla u něj, ne, to neměl být konec, ale chtěla ho nechat, aby si zvykl. Chladem bojoval se strachem? Anebo to měla být příprava k případnému boji? Nevěděla, ale byla zvědavá, zda s ním něco provede tahle těsná vzdálenost.

Brrr... na chviličku se musela zastavit, než k němu došla, také to chtělo trošku klidu. Ona se ho nebála, ale ta zima byla zničující. Nestíhala zahřívat okolí, ten jeho strach přebíjel její schopnosti a ona nechtěla zbytečně plýtvat energií, i když toto ji tak moc nevyčerpávalo. Přeci jen potřebovala oteplit jen nejbližší okolí. Všimla si jeho ústupku, ale čekat to mohla. Pak k tomu zavřel oči a ona byla skoro u něho, na pár kroků. Naklonila se k jeho uchu a trošku se pousmála, "otevři oči...A necouvej, Kazumo, sám si pod sebou podřezáváš větev. Chceš se zbavit strachu, ne?" slovy ho pošťuchovala a aby tomu dala korunu, dýchla mu na ucho teplý vzduch. Všechno to měla být zkouška, součást tréninku, součást ničení jeho strachu.

Opravdu ty oči otevřel, ale chvilku mu to trvalo, jen si ho prohlížela - konečně také trošku více zblízka, ještě neměla tu čest... Zahýbala oušky a přivřela oči. "Ano. Nemůžeš se hýbat, že?...Ani to nezkoušej," oznámila mu a už jen stála na místě, jen se odtáhla od jeho ucha a dívala se mu do očí. "Jsem jen nevinná lištička, nevidíš to?" liščí očka u této věty byly samozřejmostí - nevinný pohled a svěšená ouška... Naklonila hlavu na stranu a tentokrát zavřela oči ona. "Čeho se na liškách bojíš? Bojíš se jejich magie? Magie, která ničí tu tvou, anebo je v tom něco jiného?" zašeptala se zavřenýma očima. Vypadalo to, jako by snad meditovala, no, zavřené oči způsobily, že její sluch se zlepšil, tak to bývá i u lidí. I kdyby zavřel oči, pravděpodobně by si toho všimla i bez pohledu na něj.

"To je jen dobře, všechno by přišlo vniveč," ujistila ho, ale rozhodla se, že mu tuto zkoušku trošku ulehčí, když se na něj tak dívala. Původně ho chtěla trošku potrápit, ale usoudila, že kdyby ji někdo takhle postavil proti jejímu strachu, nejspíš by zešílela. Proto se začala chovat jako nevinná lištička, kterou byla, i když jen z části - jako mazlíček, kterému nikdo jen tak nechce ublížit. "Víš, youko jsou jako lidé... Často si věří, ale ne všichni se tě pokusí zabít. Je to dost individuální. Ano, youko jsou tví přirození nepřátelé, ale není to proto, že tě každý bude chtít zabít, spíš je to tím, že naše schopnosti mají proti vašim z větší části výhodu, proto ten respekt, proto ten strach," pověděla už se zavřenýma očima. Toto byla její teorie. Pak ucítila pohyb, věděla, že k ní míří jeho ruka - nechala oči zavřené, aby ho nevyděsila. Byla zvědavá, zda tohle zvládne. I ouška nechávala v klidu, jako by jim vůlí poručila, aby se ani nehnuly.

Samotnou ji překvapovalo, že ji věřil, přitom nevěřil nikomu a ničemu, uzavřený yuki ningen, který si žije sám ve svém světě, tak na ni zpočátku působil. No, možná byla dostatečně přesvědčivá, anebo to prostě dokázal vycítit, kdoví. A byla za to ráda, jinak by se snažila zbytečně - trochu důvěry toto chtělo. A proto bylo tak těžké se zbavit toho strachu. Musel věřit průvodci svého strachu - youko - aby zmizel jeho strach z youko. Jak ironické, ale přesto nejúčinnější způsob. Těžko by s tím bojoval jinak. "Pravděpodobně ano, jste snad vy, yuki ningen, všichni stejní?" zeptala se s úsměvem, a pak chvilku byla ticho. Cítila pohyb jeho ruky, rozproudila vzduch okolo. Pomalu dýchala a ani se nehnula, cítila, jak se Kazuma přemáhá a nechala ho v tom, momentálně mu pomoci nemohla, spíš by ho vyděsila. Pak ucítila, jak se dotkl jejího ouška, no, musela se klidnit, aby se nezačala smát, takové dotyky šimraly. Obvykle na sebe nenechala sáhnout, ale v tomhle případě to snad očekávala. Lehce oušky zahýbala a pootevřela modré oči, "nooo, vidíš," zašeptala s mrknutím. Tohle byl opravdu velký pokrok.

Nevěděla, čím to bylo, ale cítila Kazumovu váhu na svém těle. No, mohlo to být ze strachu, z napětí, z tepla - ano, v podstatě z čehokoliv. Nebylo to důležité. Zachytila ho rukama, ach, jsi těžký... pomyslela si, i když tak těžký nebyl, ale stejně couvla pár kroků, aby se mohla zapřít alespoň o strom, aby oba neskončili na zemi. Jen ho pozorovala a tlumila teplotu, jak jen to šlo, aby měl šanci se dát do kupy, nechtěla ho tu mít na svědomí, přeci jen to pravděpodobně byla její chyba... Ne vlastně, to on si o toto požádal, a ona byla mírná, jak jen to šlo. Mohla si to pěkně vychutnat, ale možná prostě neměla náladu. Pomalu se po stromě svezla dolů, aby na ní Kazuma v podstatě ležel - takhle stát bylo vyčerpávající, když ho musela přidržovat.